„Miluju ten pocit, když po roce vytáhnu z krabic ozdoby a dekorace. Dotýkám se těch krásných a křehkých vánočních vzpomínek na milé chvíle a blízké lidi. Těším se s nimi několik týdnů a ten čas a klid, možnost si vše vychutnat, je pro mě největší dárek,“ říká Denisa.
Do Svatbína je to od Prahy co by kamenem dohodil. Před pěti lety se tu krátce po rozchodu s manželem ocitla Denisa s realitní makléřkou a pocitem, že život si s ní trochu pohrává. „Makléřka chtěla, abych ten dům viděla na vlastní oči – a možná si říkala, že si koupi rozmyslím, až uvidím, jak je zanedbaný. Kadibudka na zahradě, rozvody veškeré žádné… Ale já už jsem do něj byla dávno zamilovaná z fotek a měla chuť dát tomuhle kouzelnému místu čas, peníze i energii. Začít tu novou etapu,“ popisuje Denisa. Po rekonstrukci zůstaly jen obvodové zdi, střecha a stropy. „První Vánoce jsem trávila v jediné obyvatelné místnosti a ty letošní jsou taky výjimečné, první bez dcery, která je daleko ve světě.“ Poprvé v životě si zařizovala bydlení přesně podle sebe. „Nejdřív jsem se ale musela prokousat měsíci a měsíci náročné rekonstrukce a potyčkami s řemeslníky. Co se týká hlavní místnosti, původně ji tvořily tři malinké špeluňky, které jsem se rozhodla propojit a hodně složitě jsem musela zedníkům vysvětlovat, že cihly z bouračky mají schovat, protože je využijeme jinde – třeba na obložení odtahu kamen. Postupně se naučili mě ne poslouchat, ale ‚slyšet‘, a nakonec jsme dospěli k mytické větě: Jak to chcete, tak to bude. Ta parta z vedlejší vesnice byla skvělá. Bohužel instalatéři se k mytické větě nedostali, jímku a rozvody jsme třikrát předělávali a já to třikrát platila. Když teď rozsvítím svíčky nebo světelnou girlandu v kuchyni, říkám si, že nechápu, jak jsem to všechno zvládla! Jsem na sebe pyšná.“
„Ve svém království nepotřebuju televizi. Buď se dívám na počítač na pohovce, nebo pracuju u jídelního stolu. Není to nepohodlné, ale už mě trochu otravuje nutnost vždy uklidit veškerou kreativní práci a obnovit na stole aktuální dekorace. Třeba teď adventní věnec – po létech opakovaných zjištění, že živé větvičky oschnou a nakonec dělají jen nepořádek, jsem koupila etažér a kolem svíček dávám celý advent čerstvé přírodniny,“ říká Denisa.„Stěna za růžovou pohovkou byla plná podivných výklenků. Nechala jsem ji zarovnat novou zdí, aby lícovala s bílým nosníkem, na němž jsou teď vypínače. Někde tak vznikly malé vzduchové prostory sloužící jako izolace a původní nerovnosti umožnily vytvořit i novou nenápadnou dekorační niku.“ Přiznané cihly jsou většinou využité z bourání při rekonstrukci. „Měla jsem spoustu nápadů! Občas jsem ale musela ustoupit, byť mi skřípěly zuby. Nejvíc jsem řešila kuchyň, protože s tou, jak se říká, nehneš. Původně jsem chtěla pozinkovanou pracovní desku, jenže to u nás nikdo nedělá, respektive, nenašla jsem nikoho, kdo by se nebál ji udělat. Pak jsem si nechala nacenit litou betonovou desku – a ta by stála asi jako polovina celého domu. Dřevěnou jsem nechtěla, protože se o ni nechci starat, a tak jsem skončila u černého lamina. No nic, řekla jsem si, že můj život na kuchyňské desce nestojí, a ona nakonec vypadá moc hezky. Povedlo se mi obrousit barvu ze stropních traverz, teď jsou krásně přiznané a můžu na ně pověsit cokoli těžkého. Podlaha se musela zarovnat, povrch je nově betonový a kompenzuje lehký rustikální nádech interiéru.“„Dekorace mám moc ráda. Kupuju je, vyrábím, prodávám, ráda procházím bazary. Nebojím se práce, takže třeba bílou školní skříň jsem repasovala sama. Natřela jsem ji nátěrem Aqualux shabby chic, kterou jsem použila i na zadní stranu skleněné výplně. Na přední stranu píšu fixem na sklo. V domě mám jednu stálou společnici, a tou je kočka Líza. Do interiéru skvěle zapadá, ale věřte, že jsem si ji nevybírala podle barvy kožichu,“ směje se Denisa Bartošová.
TEXT: OLGA PROCHÁZKOVÁ | FOTO: ROBERT TICHÝ
Marianne Bydlení
