Už odmala ji výroba hraček fascinovala, přesto na plyšové kamarády zapomněla. Když našla na internetu návrh na výrobu medvídka, propukla u ní vášeň naplno a dnes se už nevěnuje ničemu jinému.
Šestatřicetiletá Natalya Suranova žije v ruské oblasti Nižnij Novgorod ve městě Ilyino. „Moje dětství bylo pohádkové, ráda jsem kreslila a šila psy. Neustále jsem sbírala různé poklady a schovávala si je do krabiček. Byla to semínka, malé kamínky, babiččiny knoflíky a korálky. To byla moje první inspirace pro vyrábění,“ vypráví Natalya, která ve dvanácti letech začala studovat na umělecké škole. „Byla jsem tam pět let. Nezapomenu na kouzelný zápach barvy, laskavé učitele a spoustu inspirace. Byla to malá umělecká škola na maloměstě, ale dala mi opravdu hodně.“ Pak ji čekalo studium architektury na univerzitě ve městě Nižnij Novgorod. „Chtěla jsem být architektkou. Na univerzitě jsem strávila 6 let a byly to ty nejlepší roky! Studenti hodně kreslí, malují, věnují se sochařství a studují odborné vědy,“ vysvětluje se zápalem Natalya, která dodnes znalosti z univerzity využívá i při své zcela jiné profesi.
Po ukončení studia pracovala 5 let jako architektka a navrhovala domy i interiéry. „V roce 2010 jsem brouzdala po internetu a narazila na ručně vyráběného medvídka. Byl starý a roztomilý. Měl pro mě neskutečné kouzlo a nemohla jsem ho vyhnat z hlavy. Byl to absolutní milník v mém životě,“ vzpomíná Natalya, která ihned začala studovat dnem i nocí všechno o výrobě tradičních hraček, materiálech, historii i stylech. „Můj první medvěd byl děsivý. Ale něco na něm bylo přeci jen krásného. Byla jsem šťastná, že se mi podařilo vyrobit alespoň něco. Chtěl jsem ho zahodit, ale táta mi to nedovolil a schoval ho přede mnou,“ směje se.
„Opustila jsem zaměstnání a rozhodla se šití medvědů věnovat naplno. Nejtěžší bylo hledání vlastního rukopisu. Je to zvláštní a zdlouhavý proces, zároveň ta nejzajímavější a nejkreativnější část práce. Jsem samouk a nenavštěvovala jsem žádné mistrovské kurzy. Veškeré postupy a techniky jsem se naučila sama. Umožnilo mi to najít svůj vlastní přístup a styl. Žádné zkušenosti jiných lidí, jen moje chyby a objevy. Bylo to sice dlouhé, ale pro mě to byla správná cesta.“ Už je to deset let, od radikálního kroku do neznámé a nové profese, ale Natalya svého rozhodnutí nelituje ani na minutu. Její hračky se změnily, má nové návrhy i nápady. Jejich síla a emoce ale zůstaly stejné. „Nyní pracuji s nejjednoduššími materiály. Jedná se o bavlnu, len, vatu, umělecké barvy. Nic víc. Vždycky jsem ráda tvořila z jednoduchých věcí, stačí pár detailů, kterými vyjádříte ty pravé emoce. Pohybuji se na stupnici šedých tónů. Zřejmě proto, že taková je barva mých očí a je mi blízká. Moje zvířátka jsou smutná a laskavá. Možná jako já.“
