Naše milované kýče: králík, popelník i jednorožec. Tyhle kousky máme doma a nestydíme se za to!
V říjnovém čísle Marianne Bydlení, které je právě na stáncích, najdete stránku věnovanou kýči. Ptali jsme se odborníků ze světa designu, co si o kýči myslí a jak s ním doma zacházet. Následnou velkou redakční debatu jsme se rozhodli završit přiznáním našich domácích „prohřešků“. Zde je máte i s jejich příběhy!
Nebudeme v tom hledat hlubší smysl, jisté je, že všechny ty věci u nás pobývají tak nějak zbůhdarma, neslouží k žádnému praktickému účelu (a nezachrání to ani popelník redaktorky Iri, protože ona nekouří). Existuje jediný důvod, proč je máme: dělají nám poťouchlou radost!
Proč u redaktorky Iri bydlí medvědice Nora
„Když jsem byla malá, rodiče často navštěvovali sousedy v bytě nad námi. Pamatuji si jejich uměleckou domácnost neustále zaplněnou dýmem z cigaret. Odklepávali je do popelníku s ledním medvědem u tyrkysového bazénku. Fascinoval mě. Vlastně mi připadalo, že jsem nikdy nic hezčího neviděla. Když před lety přišla do módy vášeň pro československé vintage poklady, o medvědici jsem se zmínila na blogu a následně ji dostala darem od kamrádky. Miluju ji pořád, ale emoce už nejsou to jediné, co mě na ní fascinuje. Tenhle kus keramiky má totiž pořádně zajímavý příběh.
Na popelníku je medvědice Nora, exotický přírůstek zoologické zahrady v Troji, kam ji v roce 1932 převezli z Cirkusu Karlas. Lidé na vlastní oči poprvé viděli ledního medvěda, dosud známého jen z dobrodružných knížek a cestopisů. Není tedy divu, že se stal motivem předmětu masové výroby z kolekce keramické továrny Ditmar-Urbach, jejíž logo soška nese. Díky tomu vím, že se vyráběla ve 30. letech, i když ji prodejci často mylně zařazují do období 60. až 70. let. A co do ní jako nekuřačka ukládám? Bavlnky, pohledy nebo šperky. V mých očích je ovšem skvostem sama o sobě. I když ji mnozí zařazují mezi kýče.“
Sličné medvědici, pro niž má slabost redaktorka Iri Novak, táhne na osmdesát a na kráse jí to neubírá.
Šéfredaktorka Karolína má doma královnu – možná proto vládne i redakci
„Původní význam slova slova kýč je pro mne jasný: označuje věc, která je ošklivá, nepěkně zpracovaná nebo/a vyrobená z podřadných materiálů. To ale nestačí, kýč kýčem dělá jeho zvláštní popularita, oblíbenost, lákavost. A je jedno, jestli jde o cetky z tržnice nebo o původní, ještě nezprofanované trpaslíky. Tenhle kýč doma nechci a nemám. Baví mě jeho modernější podoba, ta, která vznikla právě na paradoxu mezi jeho ošklivostí a touhou ho vlastnit. Současný kýč je opatrně vybraný, postavený na piedestal a označený cedulkou Jsem výjimečný. Takových mám doma několik. Baví mě, jak komunikují mezi sebou i s okolím, omamuje mě jejich schopnost vyvolávat emoce. Co se líbí mně, může druhému připadat naprosto příšerné. Přesně v tomhle bodě se kýč dotýká umění a přesně takový ho mám ráda.
Solární anglická královna od Kikkerland nepopírá svůj plastový základ, naopak se s ním ráda pochlubí kamarádce, modelce větších velikostí tak, jak ji v 90. letech zachytil svým objektivem Robert Vano pro časopis Elle. Pseudobarokní, v antik obchodě zakoupený rámeček z kompozitní hmoty už jen zaštiťuje příjemnou konverzaci obou dam.“
Anglická královna neztrácí důstojnost. Nikdy. Naše šéfredaktorka Karolína Hůlová se naštěstí směje na veřejnosti o dost častěji.
Jak fotografka Zuzka zachránila králíka
„Loni na jaře jsme fotili do Marianne Bydlení květinový dekor. Vize byla v duchu Alenky v říši divů a já věděla, že mezi zvolenými produkty nesmí chybět králík. Pátrala jsem všude možně, až jsem na sklonku dne v Butlers narazila na tuhle králičí bustu. Její výraz a zlatá ouška mě naprosto sejmula. Králík se stal nejdůležitější ,ingrediencíʻ celého focení, od kterého se odvíjelo barevné ladění a celková nálada. Po skončení práce šel králík se mnou. Stala se z nás nerozlučná dvojka, a i když si mnozí klepou na čelo a ptají se, ,co jsem si to jako přinesla domů a jestli jsem se nezbláznilaʻ, já mám radost pokaždé, když se na něj podívám. Podle mého kýč se stává skutečným kýčem až ve chvíli, kdy člověk netuší, že to, co doma vystavuje na poličce, je skutečně kýč. Já si toho jsem plně vědoma a právě proto je vystavený na čestném místě, kde je všem pořádně na ráně. S tmavě zeleným sametovým závěsem vypadá králičí zátiší opravdu královsky!“
Králík, který utekl od Alenky k fotografce Zuzce Veselé. Nedivíme se mu...
Pupkatý jednorožec už měsíce okupuje noční stolek editorky Olgy
„Podle wikipedie je jednorožec ,bájný tvor, který je obvykle zobrazován v podobě koně či antilopy s nápadným rohem. Od křesťanského středověku je považován za symbol síly, čistoty, krásy a panenstvíʻ. Toho našeho v ložnici se to asi moc netýká. Tváří se spíš jako spokojený Buddha a proporcemi připomíná nosorožce. Co se týká jeho kýčovitosti, je neoddiskutovatelná – čistý plast, a když ho zapneme, svítí a mění barvy (bože, to jsme zjistili až po rozbalení). Ocitnul se u nás loni jako vánoční dárek pro mého muže, který si přál dostat nějaké vtipné překvapení. Jasně si vybavuji moment, kdy jsem se v obchodě Flying Tiger rozhodovala mezi ním a tančícím plyšovým pštrosem... No, posadili jsme ho na noční stolek u okna. To je asi jediné, co jsme proti jeho kýčovitosti mohli udělat – dali jsme mu prostor. A on nám to vrací. Vytrvale a nenápadně nám zvedá náladu, kdykoli se na něj podíváme a možná v tom je tajemství našich milovaných kýčů. Dělají nám dobře na duši.“
Jednorožec s výrazem a proporcemi Buddhy rozesmívá editorku Olgu Procházkovou, hlavně, když večer začne duhově měnit barvy.
Máte také doma nějaké milované kýče? Nafoťte je podělte se o ně s námi na Facebook.com/Marianne.bydleni.
Foto: archiv redakce
