Michaela a Petr si pořídili letohrádek nedaleko Mikulova ze 17. století a opravili ho v neuvěřitelné místo

Bude to už deset let, co se jeden červencový podvečer vydali Michaela a Petr Cibulkovi hledat sklepy letohrádku Portz Insel, kde by nově uskladnili své sekty. „Vůbec jsme to nemohli najít, ani nikdo z okolí nevěděl. Nakonec jsme v džungli kopřiv a náletových dřevin našli díru do země, kde jsme tušili sklep zpola zasypaný zeminou,“ vypráví Michaela. Chvilku tam jen stáli, než si všimli, že nedaleko prosvítá budova. Prosekali se dál a objevili ruinu letohrádku. „Vyškrábali jsme se po zbytcích schodiště na podestu, měli jsme výhled na rybník a nastával téměř kalifornský západ slunce,“ říká Michaela. Během minuty se manželé rozhodli, že tu zůstanou. Cesta, kterou museli ujít, aby letohrádek nedaleko Mikulova propojený s jejich vinařským podnikáním vzkřísili, nebyla jen růžová. „Nejhorší je, když se začnou kupit problémy. Řešili jsme finance, památkáře, ochranáře, České lesy, rybníkáře, řemeslníky, výpadky dodávek materiálu a agresivní turisty, kteří se dožadovali vstupu… Někdy jsem si říkala, proč já nešťastná jsem si nevzala Pištu Hufnágla!“ směje se Michaela. Pomyslný Pišta by s ní ale v reálném životě stačil držet krok asi tak pět minut.

Rozhodně se nevzdávají

Michaela i Petr jsou zvyklí jít na dřeň, pracovat do úmoru a nevzdávat se. Oba pocházejí ze severní Moravy a jejich heslo zní, že nic není problém. Rozhodně nečekejte, že by se v letohrádku „zakopali“. Jsou to světoběžníci, kteří i díky vinařskému byznysu podnikají cesty po Francii, Itálii či Portugalsku a další svůj domov opečovávají nedaleko Prahy. V letohrádku si zařídili v podkroví a přízemí soukromé prostory, prostřední podlaží, které má samostatný vchod, je komerční – degustační. „Ve světě a u vinařů obecně je obvyklé propojovat podnikání a vlastní bydlení. Když mají hosté oslavu, tak je prostě zavřu, jdu spát a ráno jen spočítám, kolik toho vypili. A když je nejhůř, prostě sem nikoho nepustíme,“ říká Michaela. Letos v létě bude u letohrádku po dvou letech dokončený nový vodní prvek a spoustu energie Michaela dává i do zahrady. „Máme velký zeleninový záhon, takže jsme v zásobování včetně komerčních akcí soběstační, jedna celá strana zahrady bude také hotová: zasadili jsme nové stromy, růže, jiřiny a tak dále, aby to tu kvetlo celý rok.“ A kdo sází a pleje ty latifundie? Ano, hlavně Michaela, jen těžší práce nechává na pomocnících. Jak stíhá, když s manželem provozují vinařství, vinotéky a bistra? To ví jen ona. Ale občas se ztratí z dohledu. Najdete ji usazenou v některém ze čtyř bastionů ve zdi kolem letohrádku, jak odpočívá a plnými doušky si užívá magie zdejšího místa. Tomu se říká umění žít.

TEXT: OLGA PROCHÁZKOVÁ | FOTO: ROBERT TICHÝ