Jak jsem si navrhla pokojíček pro dceru

U ohromného stolu začíná naše víkendové ráno optimisticky. Kávou. Ateliér Navrhnito.cz je v novém sídle, a tak mám pocit, že kromě espressa a sušenek cítím ještě vůni čerstvé omítky. Záhy po seznámení dostáváme „pauzáky“, průhledné papíry, kde je půdorys a nárysy místností, které chceme řešit. Potřebné informace jsme Martině předem poslaly a její profesionální příprava mi vyrazí dech. Dostaneme i archy, z nichž můžeme obkreslit jednotlivé kusy nábytku a jupí – máme hned tři možnosti, jak svůj interiér vyřešit. Po malém zaškolení o stylech, materiálech a barvách začneme tvořit moodboardy.

Moodboard – čistá radost

Představte si krabice plné ústřižků látek, vzorníky barev a lamina, kusy dřeva, různé odstíny odřezků skla a tak dále. A hromady časopisů a katalogů o bydlení, které můžeme bez milosti rozstříhat, pokud se nám tam líbí nějaká fotka, respektive věc na ní. Hezké, že? Na workshopu nastává krásná kreativní část. Hrabeme se v krabicích, listujeme časopisy. „Prosím vás, kdybyste na razily na dřevěný stůl se subtilním podnožím, tak na mě,“ volá Míša. Z všech věcí tvoříme své moodboardy, neboli náladové nástěnky, které se stanou naším kompasem při další tvorbě. Cupujeme časopisy, zkoušíme látky k sobě a Martina chodí jako víla s kouzelným proutkem od jedné k druhé a vyvádí nás z křižovatek, na které se dostáváme. „Ta meruňkově žlutá lampička mě moc baví, ale zdá se mi moc velká, takhle ti to barveně ujede...“ radí mi. „Od těch čtyř váziček můžeš udělat celou barevnost. No jasně, že se to k sobě hodí, v boho stylu si můžeš dovolit leccos,“ povzbuzuje Terezu. Na oběd odcházíme v povznesené náladě. Každá před sebe vyskládala svůj moodboard a pečlivě ho vyfotila. Jsme pyšné, kreativní a vůbec báječné. Na obědě přijde na přetřes tradiční děti / rodina / hlavně to naše bydlení…

Můj postřeh: Čím více věcí si promyslíte předem a čím více nápadů si nachystáte, tím lépe. Zahodit je můžete vždycky. Já jsem sice během tvorby moodboardu náhodou narazila na krásnou židli, které mi určila část barevnosti, ale vysněná lampička, jíž jsem si přinesla předem, byla a je jednou z určujících stálic pokoje.

Odpolední krize

Odpoledne začíná stejně optimisticky kávou a sušenkami. Ale teď máme za úkol naše krásné a vzletné moodboardy přetavit do konkrétních prvků a navrhnout je do interiéru. Nastává pomalý, ale jistý sešup nálady. U mě jednoznačně daný tím, že do třináctimetrového pokoje, kde musí zůstat jedna vestavěná skříň a jedna velká bílá skříň a dospělá postel a pracovní stůl a… No, začíná se mi zdát, že se tam nevejde NIC. Petra se trápí s pokojíčkem ve tvaru opravdu dlouhé „nudle“ a povzdechy Míši, že ta kuchyň je moc velká a moc dřevěná přecházím zoufalým úsměvem. Navrhuji první model základního řešení, z něhož nemám vůbec radost. Iniciativu přebírá Martina. Neúnavně s námi pracuje, chrlí nápady, neobvyklé tipy, všechno, co je moderní, a všechno, co by bylo možné. Pomalu ale jistě se nám začínají rýsovat řešení.

Můj postřeh: S velkou pravděpodobností se stane, že se budete muset během realizační fáze něčeho vzdát. A možná to bude bolet. Ale až ve chvíli, kdy to odhodíte, otevře se nové řešení. Já jsem se musela vzdát koberce. Ano, dětský, hezký, optimistický, ale vyladit k němu barevnost bylo nemožné. A při nákresech jsem se vzdala absolutně všech nadbytečných věcí v pokojíčku, zejména sestavy skříněk, kde má dcera hračky a oblečení… au au…

Maják na obzoru

Rozhodnu se to risknout a na dalším pauzáku šoupnu skříň doprostřed druhé stěny. „Ne, Marti, té skříně se nevzdám! Totiž... nemám ji kam dát, je krásná a vyhodit ji nechci,“ dodávám. A najednou se něco odšpuntuje. Pracovní stůl se dá umístit k oknu a světlo tam svítí ze správné strany. Zástěnu k němu bude tvořit vysoké čelo postele vedle, za velkou skříň se naproti pod oknem schová malý budoár – a aby ze z pokoje nestala nudle, nadvakrát ho příčně rozdělím lehounkými závěsy, jako pro princeznu. Vzpomenu si na moodboard: chci útulný, jemný, dětský, něžný pokoj. Splněno. V nadšení navrhnu ještě teenagerskou variantu s patrem vysokým až k okenním parapetům a stejně se začíná dařit i ostatním. Čtvercová kuchyň má konečně vyřešené lampionové osvětlení, v druhém dětském pokoji se překročil Rubikon v podobě dvou postelí a dvou domečků a boho obývák? Je „boží“.

Můj postřeh: Všechno je otázka kompromisu. Každá z nás měla v místnosti věc, které se nehodlala vzdát na úkor „dokonalé estetiky“: skříň, velký sedací vak, oblíbená barva synka nebo velká přítelova televize. A to se mi líbilo asi nejvíc. Něčeho jsme se vzdaly, ale další věci se přizpůsobily nám, našemu vkusu, sentimentu, potřebám nás a našich blízkých. Tvořily jsme totiž NAŠE domovy.

Zdar s sílu

Na začátku jsem byla jasně přesvědčená, že vyřešit chytře a prakticky Viktorčin dětský pokoj (aby navíc vypadal hezky) není možné. Není. Vymýšlením jsem strávila dost času, ale točila jsem se pořád v kruhu. Na workshopu se všechno otevřelo, všechno bylo jednodušší, třeba proto, že věci dostaly konkrétní rozměr, tvar a barvu. Mé výsledné řešení není vlastně nijak převratné, ale jsem z něho nadšená.

Nakonec jsme všechny navzájem odprezentovaly své návrhy (ách, óch, krása...), poplácaly se po zádech a povznesené odkráčely do brzké tmy.

PS: A protože workshopem to nekončí, těšte se na v budoucnu na další kroky, které jsem směrem k vysněnému pokojíčku pro svou prvňačku udělala. Totiž, vyfocený moodboard a půdorys není všechno, i když se toho sobotního večera, zdálo, že máme hotovo. Martina moc dobře ví, proč je součástí sobotního balíčku ještě následná hodinová konzultace. Více na Navhrnito.cz

Foto: archiv Martiny Urbanové