Byt v paneláku pohodlný pro 5 lidí? Architekt dokázal nemožné a proměnil prostor v domov plný světla
Byt v prvním patře paneláku nezní jako ideální start pro skvělý architektonický projekt. Jenže Peter Kasman ze studia Treea vytěžil z prostoru maximum a zejména si bravurně poradil se zadáním navýšit třípokojový byt o jednu místnost. Výsledkem je inspirativní lahůdka v podobě zázemí pro pětičlennou rodinu.
Majitelé Pavol a Michaela se do bytu ve slovenském Martině stěhovali před deseti lety. Dnes mají kromě Kristíny (11) a Pavlíny (7) i malého Filipa (5). Velká rodina potřebovala vytvořit úplně jiný koncept bydlení a navýšit úložné prostory. „Míváme projekty s téměř neomezenými prostory i rozpočtem, ale byt pro Pavola s Michaelou a jejich děti je nejblíž realitě drtivé většiny klientů, je to naše architektonická rutina v tom nejlepším slova smyslu. Zadání bylo relativně jednoduché, spíš technicistní, takže výběr materiálů a detailních řešení zůstal spíše na nás. Omezení spočívající v tom, že jsme nesměli kvůli nosným zdem téměř nic bourat, bylo nakonec dobrým vodítkem při plánování. Jako první jsem řešil vytvoření funkčního prostoru, kde děti i rodiče budou mít soukromí a zároveň možnost trávit čas pospolu. Druhým zásadním úkolem bylo dostat do bytu, zejména do podružnějších prostor, jako je WC nebo chodba, denní světlo. To jsme vyřešili vícero světlíky, které byt krásně opticky odlehčují a zvětšují. Linie interiéru jsou jednoduché a kompaktní, jako klíčový materiál jsem zvolil světlou smrkovou biodesku. Barevně jemné ladění rozsvěcuje žlutá koupelna,“ vysvětluje architekt Peter Kasman ze studia Treea.
Vykročili z komfortní zóny a risk se vyplatil
Nové uspořádání je na ploše cca 75 m2. Obývák se propojil s kuchyní, čímž vznikl prostor pro druhý dětský pokoj v místě původního jídelního koutu. Koupelna se posunula a je lépe přístupná. „Hned první návrh od Petera se nám líbil, vlastně rovnou předčil naše očekávání. Světlíky, biodesky, opticky čistá řešení a obloukové prvky nás nadchly. Žlutou koupelnu jsme museli trochu rozdýchat, dát si čas. Ale pak jsme si řekli, pojďme vykročit z komfortní zóny, vždyť celý byt nemusí být v bílé, šedé nebo kávové. A nakonec jsme ze žluté mozaiky nadšeni, je zářivá a veselá,“ říká Michaela a Pavol ji doplňuje: „Přáli jsme si dokončit rekonstrukci tak, aby na nás nezbyly žádné dodělávky, něco ‚na potom‘. Znáte to, to se pak neudělá nakonec nikdy. Během rekonstrukce jsem na stavbu občas chodil, ale manželka je hodně pracovně vytížená, takže ten moment, kdy jsme s dětmi přišli vlastně do úplně jiného bytu, byl ohromující. Žije se nám tu hezky, i když jsme typická městská rodina, hodně aktivní, často mimo domov, děti mají spoustu kroužků, sportujeme. Mohl bych chválit téměř cokoli, ale třeba moc hezky funguje propojení nadstandardně velkými dveřmi mezi dětskými pokoji. Pavlínka s Kristínkou jsou dohromady a Filípek zvlášť, ale dveře mají skoro neustále otevřené a jsou pořád spolu. A naše ložnice? To je bonus, který jsme sice chtěli, ale vlastně v něj ani moc nedoufali. Úžasné,“ pochvalují si spokojení majitelé Pavol a Michaela.
OTÁZKY PRO ARCHITEKTA:
Kolik času zabere projekt od první schůzky s klienty po začátek prací?
Ideální je počítat půl až tři čtvrtě roku. A pak asi rok na práce plus rezerva, když se narazí na technické problémy, které vše zdrží. Téměř vždy se dlouho čeká na dodávky materiálů a tak dále. Projekty, kdy klienti extrémně spěchají nebo se vše vleče roky, nejsou příjemné.
Do jaké míry jste dohlížel na práce?
Nejvíc, jak to šlo, perfektní realizace je pro mě stejně naplňující jako plánování. Nesouzním s postupem, že odevzdám klientovi projekt a on se pak do stavby pustí sám. Vlastně ani nevím, jak to laik dokáže uhlídat. Sám se po mnoha letech stále učím a vždycky mě něco překvapí. Pokud si lidé rekonstrukci zařizují sólo, výsledkem je často něco úplně jiného, než architekt navrhl. Mám kontakty na lidi pro veškeré řemeslné a stavební práce, od truhláře, kterého jsem mimo jiné třikrát vyměnil, po zámečníky. Je to běžné? Architekti obvykle dohlížejí na stavbu a mají napojení na spolehlivé firmy. Já navíc ještě potřebuji osobní rozměr, mít tým, v němž jsou architekt, klient i stavař a každý řemeslník na stejné vlně a rozumějí si.
Článek vyšel pod původním titulkem „Jeden pokoj navíc, prosím!“ v časopise Marianne Bydlení číslo 11/2024. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
- Zdroj článku
-
Článek vyšel v časopise Marianne Bydlení, redakčně upraveno