Do Číny se nejezdí jen kvůli zdi, někdo dává přednost pekingské kachně
Jídlo, nebo památky? Kvůli pravé mozzarelle z buvolího mléka má smysl jet do Itálie, kvůli polévce tom yum zase do Thajska a řecké tzatziki se s českou napodobeninou této speciality nedá srovnat. Kvůli některým tradičním jídlům prostě stojí za to cestovat, a obzvlášť to platí pro asijskou kuchyni.
Zakládám si na tom, že jsem v každé zemi ochutnala něco, co je pro ni zcela typické. Nemusí to být nic drahého, ale jídlo podle mě ke kultuře patří. Přiznávám, občas je to tak trochu ruská ruleta. Řecké kalamáry mi neudělaly dobře na hodně dlouho, na druhou stranu dobře udělaná chobotnice v tamní malé restauraci za to rozhodně stála. Pro ty, kteří nechtějí riskovat, tu jsou cestovky, které se specializují na gurmánské zájezdy. Ani to sice není záruka, že vám bude chutnat, ale žaludečním potížím byste se vyhnout měli.
Hurá do Asie, o neznámé chutě nouze rozhodně není
V evropské kuchyni se Čech ještě jakž takž vyzná, ale co ta asijská? Pokud ji znáte jen z našich bister, možná se budete v Asii divit. „Z čínských restaurací u nás v Čechách jsme si vytvořili představu, že všechna čínská jídla chutnají stejně. To je ovšem zásadní omyl. V Číně rozlišujeme celkem čtyři základní kuchyně – pekingskou na severu, kantonskou na jihu, šanghajskou na východě a sečuánskou na západě. Každá je jiná a všechny jsou výborné,“ hodnotí majitel cestovní kanceláře China Tours Miloš Podpěra.
Zlatavá kůrčička pekingské kachny
Pekingská kuchyně je na rozdíl od té šanghajské mnohem výživnější, protože kolem hlavního města klesají teploty hluboko pod bod mrazu. Jestli jste příznivcem nudlí, placek a knedlíčků s různými náplněmi, tady si jich užijete dosytosti, a to ve větší míře než v jiných oblastech Číny. Jedním z nejznámějších jídel je však bezesporu pekingská kachna se zlatavou kůrkou a švestkovou omáčkou, kterou si rozhodně nenechte ujít, protože patří k tomu nejtradičnějšímu.
Většina restaurací si sice své tajemství tohoto receptu úzkostlivě střeží, ale základní postup je přibližně stejný. Vykuchané kachně pod kůži napumpují vzduch, aby se oddělila kůže od masa, pak ji natřou omáčkou ze směsi cukru, černého rýžového octa a sójové omáčky a opět ji zavěsí na několik hodin za krk na suché a dobře větrané místo, kde dokonale oschne. Na řadě je horká voda. Tu jí kuchař nalije do útrob a zavěsí ji do pece, kde se při pravidelném otáčení po dobu asi 40 minut zevnitř dusí a zvnějšku peče, až se dosáhne křehkého masa a lahodně křupavé kůrky.
Na ryby do Šanghaje
V šanghajské, nebo spíše východní kuchyni oproti tomu mnohem více vaří ryby a mořské plody. Je také méně kořeněná, nemusíte se obávat, že byste si popálili jazyk, s používáním chilli to zde není tak horké.
Japonské krávy
Nejlepší cestou, jak poznat japonskou kuchyni, je navštívit místa, kde se stravují místní a kde opravdu přijdete na chuť pokrmům, jako jsou jakitori (špízy z kuřecích prsíček marinované v nasládlé omáčce), rámen (japonská nudlová polévka původem z Číny), udon (japonské nudle) a soba (pohanka nebo pohankové nudle), unagi (sladkovodní úhoř), okonomijaki (nudle se zeleninou obalené v osmažené placce) či kušiage (obalená nebo osmažená zelenina na špejli). Vrcholem kulinářského programu v Japonsku je pak ochutnávka slavného a exkluzivního Kóbe beef, údajně nejlepšího a nejdražšího hovězího masa na světě.
