Z knihy "Mateřství jako z reklamy (na lexaurin)"

Takešiho hrad rodičovství: S dětmi na letišti
2 děti, 2 dospělí, 3 kufry, kočárek, taška na kočárek, kabelka, manželův batoh a dětský batůžek. Takto se poměrně přesně může definovat tenká hranice mezi normalitou a šílenstvím. Pokud jste někdy viděla japonskou adrenalinovou soutěž Takešiho hrad, připravte se na to, že vás čeká něco podobného. Níže zkušenost účastníka, kterému se podařilo projít až do finálového gatu. Ale bylo to o fous.

Rozehřívací kolo obvykle začíná už u přepážky na odbavení zavazadel. Vystojíme frontu, odevzdáme největší kufr a muž složí kočárek, zatímco já pobíhám za batoletem, které nadšeně vráží do těžkých zavazadel okolostojících lidí. „Ten kočárek vám nevezmeme, s tím musíte na přepážku 850.” Aha. Přepážka 850 je vzdálena asi 5 kilometrů, ale nevadí, ne-va-dí, opakujete si, děti se alespoň cestou unaví a nebudou v letadle tolik řádit, že. 
Na přepážce 850 nikdo není, evidentně mají polední pauzu. Na tu má samozřejmě právo každý zaměstnanec, ovšem naše letadlo odlétá ve 13.15, což by mohl být problém. Muž se vydává dlouhou osamělou cestou zpět na odbavení zavazadel, aby zjistil, jak v tomto případě postupovat. Jestli by třeba nešlo nechat si kočárek až do momentu, než vstoupíme do letadla, na některých letištích to tak chodí, víte… Nešlo.

U odbavení kočárků panuje pohoda, děti objevily samootevírací prosklené dveře. Bohužel jsou od přepážky vzdálené zhruba 500 metrů a já začínám pomalu dostávat tik z neustálého počítání zavazadel (stále zbývají dva příruční kufry, kočárek, taška na kočárek, dětský batůžek a kabelka.) a kontrolování dětí. Abych se uklidnila, vytahuju z kabelky pas a letenky a počítám pro změnu je. Mužův pas a letenka chybí. Dostávám záchvat paniky.

Muž se vrací. A má s sebou svůj pas a letenku, hurá. Přichází i obsluha přepážky. Po obědě má báječnou náladu, ale ne tak báječnou, aby nám pomohl složit kočárek, který se právě teď zasekl a složit prostě nejde. Murphyho zákony v praxi. 

No nic, teď už jen zvládnout kontrolu pasů a bezpečnostní prohlídku. Syn je nadšený, že mu pípá pásek a po výzvě, aby si ho sundal se nadšeně svlékne rovnou do naha. Já přísahám, že v termosce na vodu je opravdu voda výhradně pro potřeby dítěte, a ne na sestavení trhaviny, a ten bílý prášek není kokain, ale dětská výživa. Celník odnáší prášek i vodu na rozbor, samozřejmě v momentu, kdy zmizí, dostane dcera chuť na “mlíčko”. Murphyho zákony podruhé.

Konečně sedíme na gatu. Těsně před cílem. Letadlo má 35 minut zpoždění. Muž se snaží pochytat rozjívené děti, podle mě je ale zcela bez šance. Já stále dokola počítám zavazadla, pasy a letenky. Taky jsem zahlédla takový ten stojan na kontrolní měření příručních zavazadel. Už teď vím, že dva naše „příruční” kufry nemají šanci a výlet se doplácením poplatku za nadměrná zavazadla poněkud prodraží. No nic, aspoň, že s dětmi ušetříme za restaurace.

Nevyžádaná dobrá rada nad zlato: Kdo s dětmi, kočárkem a třemi kufry přežil letištní odbavení, ten už v životě přežije úplně všechno.

DALŠÍ KAPITOLU SI MŮŽETE PŘEČÍST ZDE: 

Mateřství jako z reklamy (na Lexaurin)