Vzkaz (nejen) čtenářkám od spisovatele Roberta Fulghuma

Dobrý den, zdravím vás!

Píšu vám z hor čtyřicet kilometrů jihovýchodně od města Moab v americkém Utahu. Dělí nás sedm časových pásem a 8 683 kilometrů. Za svítání tady bylo pět stupňů a až slunce zapadne, bude tady stejná teplota jako tou dobou v Praze. Přesto si nejsme zase tak vzdáleni.

Každé ráno pročítám zprávy z Česka. Teď při psaní zrovna sleduji na obrazovce mého počítače záběry z webkamer, které zachycují dění v Praze.

Celosvětová internetová síť tak získává na svém pravém významu.

Jsme propojeni jako nikdy dřív v celých dějinách lidstva.

Ale tím to nekončí. Česká republika je teď v karanténě. Je zavřené všechno, co zavřít lze. Včetně vašich hranic. Nemohl jsem tedy přijet. A ani vy nemůžete vycestovat. V Moabu jsme na tom podobně. Schyluje se ke karanténě – všechny veřejné školy a úřady jsou zavřené, všechny akce zrušené. Turisty vyháníme pryč a radíme jim, aby nejezdili. A i místní mají jít domů a nikam nechodit.

Proč? Po celé planetě Zemi se totiž rozšířil živý organismus tak maličký, že jej můžeme vidět jen pod elektronovým mikroskopem. Je všude. Stejný agresivní virus zaplavil Česko i Utah. Většinou jsou přírodní pohromy, jako požáry, bouřky, zemětřesení, sopečné erupce, a dokonce i války, omezeny časem a prostorem – dějí se někomu jinému, jinde, v jinou dobu. Tentokrát však přišla zkáza úplně jiného typu. Ovlivňuje skutečně nás všechny, kteří žijeme na oné bleděmodré kouli kroužící nekonečným černým prostorem. Svět nikdy nepůsobil tak malý a křehký. Co si o tom máme myslet? Co máme dělat? Co s námi bude?________________________________________________________________

V mé představě teď měním úhel pohledu. Píšu vám z roku 2030 – kdy už budeme vědět, co dnes nevíme.

Je březen, za deset let.

Představte si to.

Češi měli díky své historii jedinečnou průpravu, aby zvládli onu virovou krizi. V minulosti se museli omezit kvůli Hospodářské krizi, nacistickému Německu, rudým Sovětům a bezcitnému komunismu. Přečkali dobu železné opony, kdy nemohli volně cestovat. A pak se objevila další překážka – tentokrát vytvořená strachem z mikroskopických potvor. Zase museli čekat. A pak se z problémů opět vymanili. I tehdy pochopili pravdu, že nic není tak černé, jak se na první pohled zdá, ani tak růžové, jak si představujeme.

Stav nouze tak nějak vždycky číhá za rohem.

Pro většinu lidí byla tato krize nepříjemná – museli ji prostě vydržet. Pro některé to bylo těžké a tísnivé období. Ale Češi jako národ se po porážce pokaždé znovu zvedli a šli dál. Vždycky všechno přestáli a zvítězili, protože takoví jsou.

Takto události zachytí budoucí učebnice dějepisu – protože tak to bude.

_____________________________________________________________

Vraťme se teď do přítomnosti, do března 2020, kdy se večer chystám do postele a většina Čechů už dávno spí.

Nemám ve zvyku říkat ostatním, co si mají myslet, co mají cítit nebo jak mají žít.

Můžu mluvit jen za sebe.

Uvažuji takto:

Podle mě všechny živé organismy žijí v riskantních podmínkách.

Každý den našeho běžného života probíhá ve stavu pohotovosti.

Jen tím, že se ráno vyhrabeme z postele, už vlastně riskujeme.

Spoléháme na to, že přežijeme celý den a večer zase ulehneme.

Je to v podstatě sázka, kdy věříme, že riziko se nám vyplatí.

Ale záruky neexistují – dokonce i tady na horách, kde žiju, je to nebezpečné. Než se dostanu z domu do města, narazím na spoustu opilých řidičů na silnici, na lovce v lesích, blesky na obloze, padající balvany a neukázněné bakterie. Potulují se tu krávy a v kterékoli zatáčce mi do cesty může skočit sebevražedný srnec. Navíc tu mají volný výběh turisti, kteří se kochají panorámaty a nesledují provoz. A protože je jaro, ze zimního spánku se probouzejí chřestýši a medvědi. Už se chystají taky černé vdovy a koutníci jedovatí, škorpioni a smrtonosné vosy.

Ano, můžeme se bát mnohého – všude, kdekoli a kdykoli.

Byla doba, ve které jsem nežil – a přijde doba, kdy zase žít nebudu. Ale jsem tady dnes. Možná tu budu i zítra. Věřím, že vše se zvrátí v dobré pro všechny, kteří si umí vzít ze všeho to nejlepší – pro ty, co se zaměřují na dnešek. A dokud žijeme, můžeme svůj život učinit tak smysluplný, jak budeme chtít a jak nám odvaha dovolí.

Nejsem pesimista ani optimista, jen tvrdohlavý realista.

Prožil jsem toho dost, až jsem dospěl k této pravdě, které věřím.

Svůj dopis končím v noci, která zahaluje nás všechny.

Právě jsem viděl videa z Itálie, kde spolu lidé zpívají na balkónech svých bytů, hrají na kytary, popíjejí víno, smějí se. V každé situaci máme možnost trochu bláznivě se zabavit.

Zítřek teprve přijde.

Za pár let budeme moct říct, že jsme přebrodili ten hrůzostrašný mlhavý močál neznámého neznáma a vkročili na denní světlo, ve kterém už jasně vidíme pravdu známého známa.

Budeme znát to, čím jsme tehdy prošli.

Budeme moct říct, že jsme všechno přežili. A zvítězili.

A budeme pokračovat. Protože nic jiného dělat ani nemůžeme.

Dobrou noc. Lehké sny.

Robert Fulghum

Hello, Dobry Den!

I am in the mountains 25 miles southeast of Moab, Utah. U.S.A. Seven time zones and 5,427 miles separate us. At dawn it was 42 degrees here – and at sunset it will be the same temperature in Prague. And yet, we are not so very far apart.

Every morning I read the daily news from Czechia. And as I write to you, I am watching images from webcams on my computer screen as life goes on in Prague.

This makes the idea of the world-wide-web truly meaningful.

We are connected as never before in human history.

But there is more. The Czech Republic is on lockdown. Everything that can be

closed is closed. Including your borders. I could not come in. You cannot go out.

It’s almost the same in Moab. We are in near-lockdown – every public school and office and event is closed or canceled. Tourists are being told to go away and stay away. And the locals are told to go home and stay home.

Why? An aspect of life so small it can only be seen by an electron microscope is

loose upon Earth. Everywhere. The very same invasive virus in Czechia is in Utah.

Most disasters are localized in time and space – fires, storms, earthquakes, volcanic

eruptions – even wars – most happen to other people in other places and times.

This time the disaster is unique. We are truly all in this together – here on this

pale blue ball whirling through infinite dark space. The world has never seemed so small and fragile. What to think? What to do? What will become of us?

________________________________________________________________

Now, in my imagination, I am shifting perspective. I am writing to you from the year 2030 - when we will know then what we do not know now.

It is March, ten years in the future.

Imagine.

The Czechs were uniquely prepared by their history to bear the crisis of the virus.

They had been bound by the Great Depression, by the Nazi Germans, by the

Red Russians and the cruelty of Communism. They knew the years of the Iron Curtain when they could not come or go. Once again there were barriers – this time made of fear and microscopic dragons. Once again, they waited. And once again, they broke free. One more time they managed the truth that things are never as bad as they first appear, or completely as good as they had hoped.

And a state of emergency has always been just around the corner.

For most, the crisis was an inconvenience – a situation to be endured. For others, it was a hard and sorrowful time. But as a People – as a Nation - the Czechs got up when knocked down and went on. Nevertheless, the Czechs endured and prevailed, as is their way.

The history books written in the future will say this – because it will be true.

_____________________________________________________________

It is Now again, at the end of this day in March 2020, as I am about to go to my bed, as most Czechs are already in theirs.

It is not my way to tell other people how to think or feel or live their lives.

I can only speak for myself.

Here’s what I think:

I believe that all living things exist under hazardous conditions.

We carry out daily life in a state of emergency.

To take the sheet off your face and get out of bed is to take a chance.

We gamble that we will make it through the day and back to bed again.

It is a betting situation – based on the belief that the risk is worth the reward.

But there is no guarantee – even where I live here in the mountains, it’s dangerous.

Between my house and town there are drunk drivers on the highway, hunters in the woods, lightning from the sky, falling boulders, and unruly germs on the loose. There are wandering cows, and suicidal deer that will leap onto my car at any turn in the road. Plus free-range tourists looking at scenery and not at the highway.

And because it is spring, rattlesnakes and bears will be coming out of hibernation.

Black widow and brown recluse spiders, scorpions and deadly bees will appear.

Yes, there is much to fear – everywhere, anywhere, and always.

There was a time when I did not exist – and the time will come when I will not

exist again. But I was here today. The odds are that I will be here tomorrow.

I believe that things turn out best for those who make the best of the way things

turn out – one day at a time – and as long as life lasts, one may make being alive

as meaningful as one has the will and courage to make it.

I am not a pessimist or an optimist, just a stubborn realist.

I have lived my way into the truth of what I believe.

As I finish writing to you, it is night where we all are.

I have just looked at the videos of the Italians quarantined in their apartments,

singing together from their balconies, playing guitars, drinking wine, laughing.

Every situation offers opportunities for foolish joy.

Tomorrow is another day.

Years from now we will have passed through this fearful foggy swamp of the

unknown unknowns into the daylight where we can see clearly the facts of the known knowns.

We will know what we passed through once again.

We will have survived. We will have prevailed.

And we will go on. Because there is no place to go but on.

Good night. Sleep loose.

Robert Fulghum