„To si nezasloužím! Já pro něj/pro ni dělám první poslední, a on(a) takhle!“ Jsou vám tahle slova povědomá? Obvykle jsou důsledkem vnitřního dluhu. Dluhu, který přichází tehdy, když dlouhodobě děláme ústupky, o které ale partner nežádá, nebo „pro něj“ děláme něco, co beztak nevidí. Jak se vyhnout tomuto tichému zabijáku vztahů?
Neviditelné dluhy vznikají velmi pozvolna a nevinně, mnohdy si toho ani nevšimneme. To když jsou příliš malé. Jenže časem se mohou nasčítat do hrozivých výšin. Takovým hezkým příkladem vzniku drobného dluhu budiž: „Nechce se mi, ale tak teda dneska uvařím, když měl(a) ten těžký den.“ Možná jsem i sám unavený/á, ale z lásky k partnerovi to udělám. A vytvořím skrytý kompromis, ústupek, co nemusí být pro druhého vůbec vidět. To vše samozřejmě mlčky, s úsměvem a s nevysloveným nárokem na „spravedlivou odměnu“. Zkrátka smlouva uzavřená konkluzí, kdy partner nijak neprotestuje, a tudíž s mojí nevyslovenou smlouvou, na základě které mu poskytuju plnění, plně souhlasí a je s ní obeznámen.
Pokud pak přijde pro nás dostatečně silné „děkuji ti, miláčku“, nastane protiplnění, saldo se vyrovná a žádný dluh nevznikne. Problém zažehnán. Když je ale miláček dál v hlavě zaměstnaný prací, dětmi či jinými starostmi a ono „děkuji“ nepřijde, vznikne neviditelný dluh, o kterém partner ale neví. A vy si ho náležitě zapíšete. Až budete na růžovém obláčku, tak na něj třeba i zapomenete, ale v dobách mrzutých vytáhnete svou osobní knihu partnerových hříchů, kde bude velmi detailně popsaný. Neviditelný dluh však vznikne i tehdy, kdy by vlastně pro miláčka nebyl sebemenší problém uvařit, nebo co hůř, když by miláček ve skutečnosti vařit býval chtěl, ale nemohl, protože jste se iniciativy zhostili vy, ač neradi. To by mu vznikl u vás dluh, zatímco miláček by se třeba cítil ublížený a vy byste zase dostali malé „bezvýznamné“ minus. I ta se samozřejmě sčítají. Jak říkávala paní profesorka Chválová u nás na gymnáziu: „Správně, píši vám plus, no ale máte tu z minula nějaká minus, takže ústní zkoušení čtyři.“
Proč to takhle funguje? V dnešní monetoteistické době, kdy se pro mnohé peníze staly bohem, jsme zvyklí vést si v duchu pečlivou evidenci pomyslných příjmů a výdajů. Vnímat, co „za to stojí“, a řešit, co „za to nestálo“ a jakou má co „hodnotu“ a jestli odpovídá ceně, kterou platíme. Ve vztazích to není jinak, a to ani v těch partnerských. Navíc, buďme k sobě upřímní – kdo z nás by ve skutečnosti stál o vyrovnanou bilanci?
Ve skrytu duše chceme vždy vydělat, získat vyšší hodnotu za nižší cenu, být na tom lépe s partnerem než bez partnera, s dětmi než bez dětí, s kamarádkou než bez kamarádky. O to bolestnější pak každý nově vzniklý dluh může být. A co hůř, akce budí reakci. Když nám někdo něco dluží, je snadné se k němu, byť nevědomě, chovat jinak, než když mezi námi žádné dluhy nejsou. Jako by „něco bylo ve vzduchu“. Ze vztahu pak mizí lehkost a dostavuje se pomyslný tlak. Jako u skutečného dluhu, kde také jednoho dne zazvoní za dveřmi exekutor a chce mnohem, mnohem víc, než kolik byl původní dluh.
A paralel s finančním světem je ve vztazích víc. Existují totiž i lidé, kteří rádi „neviditelně půjčují“ ostatním i v situacích, kdy vědí, že to druhá strana nebude moci splatit. Pokud vám to připomíná paralelu s globální ekonomickou krizí v roce 2008, kdy americké banky dávaly hypotéky zjevně insolventním lidem, podobnost není vůbec náhodná. I tady to povede ke krizi, a ani tady pomyslný dlužník nemá šanci ji odvrátit. V praxi se to pak často ukáže jako: „Já ti obětoval(a) celý život, kariéru, sny, bla bla bla, a ty teď tohle!“ Co hůř, protistrana jen vyděšeně zírá, co se to vlastně děje a s kým posledních x let vůbec žila, protože o ničem z toho, o žádném z těch teď najednou tak bouřlivých pocitů, neměla tušení. Kde je háček? Jak vlastně vznikají neviditelné dluhy? Je to kvůli sobectví, našemu sobectví. Nikoli kvůli domnělému sobectví partnera, který si v klidu chodil do práce / válel šunky doma, zatímco my se tak obětovali!
Abychom se mohli k tématu sobectví vůbec dostat, udělejme si menší odbočku do minulosti, do naší minulosti, kdy jsme získali pocit, že vůbec nejsme o. k., zatímco ostatní jsou, jak popisuje slavný transakční analytik Thomas Harris. K tomuto přesvědčení si podle něj docházíme všichni bez výjimky už v raném dětství. Tehdy nade vší pochybnost vnímáme, že si neumíme zavázat tkaničky, obléct se, uvařit si, dokonce ani utřít si zadek, na nic pořádně nedosáhneme, jsme nemotorní, číst neumíme, psát neumíme, jsme fyzicky slabí a kdesi cosi, zatímco naši rodiče, ti to všechno bezvadně dokážou! Oni jsou o. k., ale my ne!
Divili byste se, kolik lidí v tomto dětském stavu bytí zůstane. Podle britské gestalt terapeutky Petrushky Clarkson se těmto lidem říká nadměrně adaptovaní se sklonem k vyhoření – v práci, ve vztahu, v péči o děti. Aby také ne. Všichni kolem jsou o. k., ale oni sami ne, a tak se bojí vyloučení z komunity, zavržení. Bojí se, že se na ně provalí, že jsou „jiní“. Proto musí ostatní zaplavovat důkazy své hodnoty – nadměrnou prací, péčí, podporou, láskou, vydávanou energií. Ta jim ale jednoho dne dojde. A právě tito lidé nejčastěji vytvářejí kontinuální neviditelné půjčky, které nepůjde nikdy splatit. Harris však ve své teorii pokračoval a říkal, že v průběhu dospívání se máme dostat do stavu „Já jsem o. k., ty jsi o. k.“, kdy žádné dluhy ani nadměrné vydávání se z energie nevznikají a jsme ve vztazích s ostatními svobodní. Do tohoto stadia sociální nirvány se však mnoho z nás dostane přes jakési mezistavy. Buď je to „Já jsem o. k., ale ostatní o. k. nejsou“ – v situacích, kdy třeba rodiče pili, fetovali, byli psychicky nemocní nebo jen nezvládali svoji rodičovskou roli. Anebo ke stavu „Nikdo není o. k.“, kdy třeba doma ani moc nebyli nebo nevěnovali dětem dostatek pozornosti. První z těchto stavů se projeví často narušováním hranic partnera. Věčným doporučováním, co má dělat, a následným vyhořením. Ten druhý se projeví tím, že je partner vůči nám veskrze apatický a na vztahu mu jakoby ani nezáleží.
