KLÁRA KOTÁBOVÁ: Znovunalezená láska k zimě

Pravdou je, že mezi milovníky zimy se nepočítám. Se třemi dcerami v zádech musím několikrát ročně (za běžných podmínek) absolvovat výjezd ke sjezdovce. A lyžovat. Z dětství to zvládám docela dobře, protože tatínek oblečený do apartních džínů WildCat stál na kraji sjezdovky a házel po nás hůlky tak dlouho, dokud oblouk nebyl dostatečně vykroužený, dojezd efektně zakončený sprškou sněhu směřující na další lyžaře stojící hodinu ve frontě na vlek. Nutil nás jezdit od spuštění vleku do jeho uzavření, bez pauzy na oběd, protože nebyl čas ztrácet čas. Na záchod se chodilo do lesíčka, což při kvalitě vázání působilo pravidelné trauma. Oklepat ze spodní desky vázání nalepený sníh tak, aby celá konstrukce šla zaklapnout do vázání, zabralo cca dvě hodiny denně, takže jakékoliv odběhnutí si dítě raději rozmyslelo. Já tedy rozhodně. Teď mi dochází, že právě tehdy někdy se zrodila nenávist ke sněhu jako takovému.

Nedávno jsem se bavila s kamarádkou, která se mě zeptala, jestli jsem také tak nadšená z toho, že letos není výjezd na hory povinností… A já jí upřímně odpověděla, že dětí je mi líto, za sebe jsem ráda. S Dagmar jsme si v lecčems podobné: Obě bytostně nesnášíme hodinové svlékání se na toaletu. Z funkčních i nefunkčních modelů. Také nenávidíme čepice – tedy spíš to, jak vypadáme, když si je sundáme. Navlhlé přezkáče jsou noční můrou ještě v dubnu. Navíc také zatím nikdo nevymyslel materiál, ve kterém by nám nebyla zima na konečky prstů – asi po pěti minutách. Jenže co by matka neudělala, že: Tak dlouho předstíráme, že hory a zimní radovánky milujeme až jsme tomu samy uvěřily. Ovšem ta úleva, že letos nemusíme. Ta byla během našeho hovoru přímo hmatatelná. Shodly jsme se na tom, že sníh letos oželíme. Když na hory nesmíme. Že máme konečně důvod, který obstojí v očích milovníků lyží. Nejde to. Sorry jako.

Těšily jsme se, že budeme v teple, pohodě a bez rukavic, že zima dokáže mít svou přívětivou tvář se teplotou vysoko nad nulou a navíc, v Praze přece nikdy nesněží. Bůh se zachechtal a ráno jsme vstávaly do bílého rána.

Takže nastaly práce s odklízením sněhu. Pořád dokola. Pak se přidaly zmrazky na chodníku. A pláč dcer, že nemají boby, saně, běžky, atd… Trest pro mě, zase jsem selhala a nedostatečně predikovala, jak se bude situace vyvíjet. Objednat vše v eshopech bylo prakticky nemožné. Běžky zmizely během několika hodin, boby taktéž. Nakonec jsme ale nějakou výbavu shromáždily a vydaly se ven.

Jen tak. Ne proto, že je praví frajeři sjíždí manšestr a velitel výpravy nutí ostatní na svah vyrazit kolem sedmé ráno, ještě před snídaní. Ne proto, že partička, se kterou na horách býváme, vyráží kolem šesté hodiny ráno na skialpech hledat nejkrásnější východ slunce. Ne proto, že je sníh náboženstvím zdravého životního stylu. Jednoduše z toho důvodu, že nás doma nebaví sedět – a i pro téměř padesátnici může být zážitkem sjet kopec na saních. Což se v lesoparku může, v českém Aspenu je to trapné. Taky běžkování je mou znovuobjevenou radostí. A to jsem je nenáviděla stejně, jako Viki Cabadaj ve filmu Sněženky a machři. Oproti sjezdování jsou běžky takové… vyklidněné. Můžu se během výletu kochat přírodou, bavit se s dcerou, která jim propadla také. Zdravit se s kolem svištícími běžkaři. Což na sjezdovce nestíhám. Já tedy ne.

Rybník za domem nám zamrzl, takže i bruslíme. V zásadě se dá říct, že s trochu jinými proprietami než před sto dvaceti lety, ale i tak si užíváme Ladovskou zimu.

Sníh beru na milost. Něco na něm je. Tedy když není povinností, ale jen čistou radostí.

Krásnou zimu i vám!