„Tam se vůbec nehlas, to nemáš šanci dostudovat.“ „Jseš si fakt jistej, že se chceš pouštět do něčeho tak náročnýho?“ „Klidně si tam jdi, ale připrav se na to, že tam bude řada talentovanějších dětí, než Ty!“ Zdánlivě „nevinné“ větičky, které často mimoděk říkáme svým ratolestem, mohou mít často fatální dopady na jejich sebevědomí i sny. Ano, i takhle vznikají defétisté, lidé, kteří si nevěří a přijímají svou porážku bez boje.
Kdo nic neriskuje, nic nezíská. Aspoň se to tak říká. A defétisté jsou těmi, kteří neriskují, protože vlastně už dopředu vědí, že nemají šanci uspět. Oni, takoví nešikovní, nemotorní, oškliví, hloupí a co já vím co všechno ještě. To, jak se sami vnímají, však velice často pramení z jejich raného dětství. Z toho, jestli byli těmi, kdo své maminky a tatínky udivovali tím, jací byli šikovní, anebo neustále zklamávali tím, jací byli nemotorní, zatímco ostatní děti byly „lepší“ – ne objektivně, ale pro rodiče.
A tak teď, o 20, 30, 40 ba i 50 a více let později tyto děti raději do ničeho riskantnější nejdou, protože stejně vědí, že by zase selhaly a své často už nežijící rodiče zase zklamaly. A nejdou do toho bez ohledu na své současné schopnosti, dovednosti, vědomosti či jakoukoliv objektivní pravděpodobnost v dané věci uspět. Ano, tenhle hřích rodičovství ovlivňuje to, jak jsme v životě „úspěšní“. A teď si řekneme proč.
Transakční analýza, jeden z psychoterapeutických směrů, říká, že v dospělosti jednáme podle tzv. scénářů – tj. životních plánů, které jsme si vytvořili v raném dětství (do 5 – 6 let). Tyto scénáře si vytváříme za vydatné podpory rodičů – „Tohle nemáš šanci zvládnout, radši se ani nesnaž, ať nejsi zklamaný!“ a ověřujeme si je následnými událostmi – „Já jsem ti říkal(a), že to nezvládneš, tak teď nebreč!“. Ty pak podle Erica Berneho určí nejdůležitější aspekty celého našeho budoucího života.
Než vkročíme na půdu základní školy, velká část našeho budoucího života je tedy už sepsána ve formě scénářů. Nevědomých zautomatizovaných vzorců chování, které se v temenním laloku našeho mozku (aspoň podle amerického neurovědce Josepha E. LeDoux) uloží ve formě fyzických vzájemně propojených shluků mozkových buněk. Tato spojení lze v budoucnu sice oslabit, ale LeDoux varuje, že za určitých okolností (nevyspání, stres, emocionální zátěž) se stejně vždy zpátky aktivují. No a rozdíl mezi poraženým a vítězem často bývá právě v jejich „scénářích“, ne v jejich reálných dovednostech a schopnostech. Nota bene, pokud máme v hlavě scénář, který nám brání se o cokoliv byť jen pokusit.
Všechny naše scénáře nám vydatně „pomáhají“ psát zejména naši rodiče. Někdy ale v tomto raném věku zafungují i prarodiče či sourozenci. Je tomu tak proto, že děti jsou na rodičích závislí a nemohou bez nich přežít. Zároveň si velmi dobře uvědomují, že jsou ještě ve srovnání s rodiči malé (i fyzicky) a že nemají dostatek informací o tom, jak to v životě chodí. Rodič je v tomto období pro malé dítě často něco jako Bůh. Ostatně podle profesora Frielingsdorfa, známého německého teologa a psychologa, se předobraz Boha (či zejména pro ateisty jiné autority) v dospělosti odvíjí právě od toho, jaké jsme měli rodiče. Třeba ti, kteří vnímají Boha jako trestajícího za hříchy, podle jeho teorie démonických obrazů Boha, měli rodiče s tvrdou moralistní výchovou.
Ať už z vás vyrostl věřící či ateista, vaši rodiče pro vás byli v dětství ti nejdůležitější lidé na světě. A transakční analýza (a dlužno dodat, že nejen ta) říká, že nejen v dětství. Je tu přitom mírný rozdíl mezi maminkou a tatínkem. Od batolecího věku byl podle Freuda pro holčičky trochu významnější tatínek a pro chlapečky maminka.
Dítě si do 6 let věku projde hned několika vývojovými fázemi. V každé z nich si řeší jiný konflikt a má se v ní naučit něco jiného. Defétismu svou ratolest můžete nejlépe naučit od 3 do 6 let věku, kdy podle vývojového psychologa Erika Eriksona prochází fází konfliktu iniciativy a viny.
V tomto vývojovém období se dítěti začíná tvořit sebevědomí. Je to období her a tvořivosti, kdy se dítě rádo dostává z kontroly dospělého (proto zde už může chodit do školky), rádo se schovává a zkouší překračovat některé zákazy rodičů. Zkrátka a jednoduše – dítě se učí pracovat s rizikem, které je nutně s každou iniciativou spojeno. Problém je v tom, že o co více podceňuje rizika své iniciativy – třeba, když se rozhodne „vařit“, o to více přeceňuje vinu, která se dostavuje v případě neúspěchu.
Myšlenkové pochody dětí v tomto věku přitom dokáží být až neuvěřitelně kruté, kruté pro ně samotné. Dám vám jeden hypotetický příklad. Maminka malého chlapečka si najde bulku v prsu a musí kvůli tomu podstoupit onkologickou léčbu, toliko faktický průběh. Nic, co by se dospělým ženám, bohužel, nestávalo. Její vlastní dítě to ale může vidět úplně jinak. „Když jsem minulý týden ve školce vymyslel hru na policajty a zloděje, zamknul jsem s Verunkou (tj. další policistkou) Pepíčka na záchodě (tj. do vězení) a paní učitelka mě za trest postavila na hanbu, tak se na mě maminka ten den zlobila a říkala, že jsem jí tím zklamal. A teď je kvůli tomu moc a moc nemocná, je v nemocnici a možná i umře. Můžu za to já!“
No a teď si představte, že dítěti s takovýmto nastavením mysli jako jeho rodič („Bůh“) řeknete, že něco nemá zkoušet, protože to nedokáže, nebo v tom beztak nebude dobré. Riziko toho to zkusit se v tu ránu rovná takřka nekonečnu. Dítěti ani moc nepomůže, když mu řeknete, že to sice může zkusit, ale že o něj budete mít šíleně velký strach (třeba u lezení po skalách, jízdě na skateboardu apod.). A tak zapíšete další větu do scénáře s názvem Práce s iniciativou a rizikem.
Pokud tedy máte doma malého caparta, zejména v předškolním věku, zkuste ho raději podporovat v jeho iniciativě a když mu něco nevyjde, tak mu „jen“ projevte úplně obyčejnou bezpodmínečnou lásku a přijetí v jeho smutku a zklamání z toho, že mu třeba něco nevyšlo. A když vám třeba přinese svůj obrázek, oceňte, co je na něm pěkné, co vám tam udělalo radost. A to, že „to do Rembrandta má teda hodně daleko“ si nechte raději od cesty.
A když bude chtít vaše ratolest dělat něco opravdu nebezpečného, nebo něco, s čím nebudete souhlasit, řekněte ji raději, proč nechcete, aby to dělala, než, že „se budete o ni moc bát“, nebo „že to přeci nemá šanci dokázat.“ Uděláte tak velkou službu jejímu sebevědomí, budoucímu úspěchu i svým vlastním vnoučatům a pravnoučatům.
O autorovi
Martin Zikmund je psychoterapeut, který často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem podcastu 13 hříchů rodičovství a blogu Je čas na změnu. Věnuje se také pořádání školení pro firmy na různá témata v oblasti duševního zdraví.
