Choreograf a tanečník Václav Kuneš: Tanec má mnoho tváří. Stačí jen ochutnávat.

Představení Mirage je tak trochu z jiného soudku. Hlavní inspirací se staly stand up komedie. Proč právě tento žánr?

Není až tak z jiného soudku. Tanečník i stand-up komik vylezou na jeviště a očekává se od nich skvělý výkon. V případě komika se chcete smát, v případě tance se chcete nechat třeba unést emocemi. A je vám jedno, jestli je i komikovi do smíchu nebo jestli tanečnici ruplo v zádech. A vlastně to tak asi má být. Show must go on. Já jsem se chtěl podívat do nitra těch, co nás umějí rozesmát či jinak okouzlit. Zároveň i sám sobě kladu otázku: jak daleko umím, chci nebo musím někdy zajít, aby byl divák spokojený? A to neplatí pouze na ose perfomer-divák. Ruku na srdce – jak často jste si vědomi toho, že se schováváte za humor, i když vám do smíchu třeba není ani zdaleka? Vím, že už dokážu nasadit ‚masku‘ a odtancovat večer tak, že nikdo nepozná, že mě něco nebo někdo bolí. I když se potom sám sebe ptám, jestli mi to stojí za to. Takže během zkoušek byla sranda a spousta černého humoru.

Jste tanečník, choreograf i umělecký šéf – co u vás momentálně převažuje?

Momentálně je tanečník Kuneš na posledním místě. Ono se to neustále točí. Nejde zvládat všechno na 100 %. Já sám, pokud chci něco dělat, musím tomu dát 100 %, protože to chci dělat lépe než dobře. Takže se někde jinde musí ubrat. Vždy se ale najde období, kdy vám nezbude než dělat více věcí najednou. A všechny naplno. To jde taky vydržet nějaký čas. Ale dá se na to připravit. Když si to v hlavě připravíte, jde to. A hlavně, máme ve 420PEOPLE skvělý tým lidí, vycházíme si vstříc. Bez dobrého týmu lidí kolem vás by to moc nešlo. Choreografem můžete být 24/7. Člověk se naučí být neustále ve střehu, nápady přicházejí nečekaně a tvoříte jaksi za pochodu. Puzzle ve vaší hlavě se mohou skládat klidně delší dobu. A pořád.

Jste jako choreograf na tanečníky přísný, nebo máte pochopení, když sám tančíte?

Správná odpověď by asi byla: zeptejte si tanečníků. Samozřejmě že pochopení mám, to je ostatně předpoklad, když pracujete s lidmi (na sále). Ale také z vlastní zkušeností vím, jak daleko umím či musím někdy zajít já sám. Nejsem tyran, to asi nikdy nebudu. Ale od určitého momentu tvůrčí práce přestává být demokracií a začíná být tak trochu diktaturou. Způsobů, jak dostat z lidí maximum, není moc. Je možná jenom jeden – umět je naladit na stejnou vlnu, umět je inspirovat. Lidé, s kterými pracujete, vám musí věřit. A to je váš hlavní úkol, to je základ.

Co máte na práci choreografa nejraději?

Vlastně celý ten proces: od nervozity před první zkouškou přes někdy mravenčí každodenní práci na sále, včetně občasných objevování slepých uliček až po výsledné skládání obrazů do sebe, kdy konečně začínáte mít pocit, že se možná k něčemu dostáváte, až po moment, kdy už jen sedíte v hledišti a nemáte absolutní šanci ten stroj zastavit.

Dlouhá léta jste působil v Nizozemí – pak jste se vrátil sem, proč? Chtěl jste zkusit něco nového?

Byl zkrátka čas na změnu. Potřeboval jsem to. 420PEOPLE jsme v tu dobu měli už docela dobře nastartované, a tak přesun do Čech dával smysl. My jsme jinak takoví kočovníci. Jdeme tam, kde máme dobrou a smysluplnou práci. Věřím v potenciál mladé generace u nás. A snad mi ta víra vydrží. Když ne, půjdu jinam. Víra v práci kolem divadla mě to totiž asi už nepustí.

Jak vnímáte současný český tanec v porovnání třeba s vašimi zkušenosti v Nizozemí?

I v té nejlepší situaci se vám může stát, že se postupem času ocitnete za ‚čínskou‘ zdí. V Čechách jsme ji měli tak jako tak, ale za posledních pětadvacet let se všichni snaží dohnat, co se dá. Což je dobře. Na druhou stranu tu stále chybí přirozená cesta: těch možností a vlivů ze zahraničí je strašně moc a neustále přicházejí nové. Snažit se na základě všech těchto vlivů pojmenovat ten ‚správný‘ současný tanec je nesmysl. Každý tvůrce, každá skupina, každá země mají svůj přirozený vývoj. Když se potom u nás všechny setkají, třeba na festivalu, může to být pro někoho ohromující až svazující. U nás snad až moc a rádi podléháme právě těmto trendům. Divák třeba poté, co ho oslovilo něco ze zahraniční tvorby, hledá to samé i u nás. A pak se diví, že to tady nenajde. Naším úkolem potom je dokázat divákovi sdělit a vysvětlit, že současný tanec má mnoho tváří a chutí. A že stačí mít chuť ochutnávat.

Název vašeho souboru 420PEOPLE je zajímavý, prozradíte, co ta číslovka znamená?

Když budete na dovolené někde v cizině a budete se chtít dovolat domů, všichni vytočíte stejná první tři čísla… Moc jsme chtěli mít v názvu odkaz na místo, odkud pocházíme.

Existuje nějaká hranice pro to, kdy by měl tanečník s tancem přestat?

Každý to má nastavené jinak. Každý má jiné tělo. Taky záleží na tom, jak se dotyčný tanečník či tanečnice umí vyrovnat a přizpůsobit přirozenému procesu stárnutí. A hlavně jestli se přizpůsobit vůbec chce. Ale nakonec, jako tanečník mám sice nějaký limit, ale jako člověk můžu tancovat celý život.

Musí se tanečník nějak extra udržovat? Co jídelníček, masáže, extrémní sporty...?

Extrémní sport může být i tanec s partnerkou. :-) Jinak je to podobné jako s tím stárnutím, každý to má jinak. Snažím se naslouchat svému tělu, ono si umí říct. Ale že bych se nějak zvlášť šetřil, to zase ne. Snad i trochu naopak. Zase zbytečně neriskuji, ale naše tělo vydrží daleko víc, než si myslíme. Tedy aspoň co se pohybu týče. Tak si přijďte s námi někdy zatancovat, jako lidi.

Více o 420PEOPLE:

Václav Kuneš a Nataša Novotná, bývalí dlouholetí členové Nederlands Dan Theatre Jiřího Kyliána, založili soubor na přelomu let 2006/2007.

Ve spolupráci s umělci z různých oborů naplňují svou uměleckou vizi a produkují tvorbu s pomyslnou značkou Made by Czechs. Soubor je zároveň organickou součástí mezinárodní tvůrčí scény.

Od roku 2009 se těší podpoře ze strany Nadace BNP Paribas.

Více na www.420people.org