ADÉLA POLLERTOVÁ: Balet je strašně nespravedlivý

Adéla Polletrová nezapře baletku. Měří 157 centimetrů a boky má tak úzké, že zezadu připomíná desetiletou školačku. Když v kanceláři své baletní akademie v Černé labuti popohání kolem stolu roční dceru Toničku, která se mi během rozhovoru snaží vypnout diktafon, její pohyby v sobě stále mají jistou preciznost, skoro jako kdyby byly nacvičené dopředu. I další detaily perfektně sedí. V tmavých polobotkách má Adéla Pollertová místo tkaniček stužky, takže si člověk automaticky vzpomene na piškoty. A také je velmi pečlivě nalíčená. „Nahá bych s košem šla, nenalíčená nikdy. Musíte prostě nějak vypadat. I v tom mě balet poznamenal.“

Do prestižního Hamburského baletu vedeného Johnem Neumaierem jste se dostala už v devatenácti. Přitom to asi nebyl konkurz, kde se sejde pár lidí.

Tenkrát tam bylo dvě stě holčiček a brali jich asi osm, což je vlastně dost. Občas taky berou jen dvě nebo tři. A probíhalo to úplně stejně jako ve filmech. Na prsou máte číslo, je tam pedagog, který zadává cvičení, vy tančíte a po chvíli se ozve: „Výborně, takže číslo dvacet, šedesát pět a sto šedesát osm, děkujeme. A pokračujeme dál.“

Vy jste pokračovala úplně nejdál. Ale předpokládám, že v devatenácti pak asi člověk tančí, s prominutím, čurdy.

Je to o štěstí, jako všechno. V době, kdy jsem nastoupila, hned v první sezoně otěhotněly čtyři sólistky. Chápete to?

Tak to byla opravdu klika.

Bylo to jako epidemie. Zrovna se hrála Šípková Růženka a tam je strašně moc sól. Koho tam dáme? Šéf baletu se šel podívat, jak vypadáme my noví…

… a vy jste zaujala. Čím to? Proč zrovna vy, a ne někdo jiný? Jak se vlastně u baletky pozná, že je dobrá?

V technice to není, od určité úrovně se předpokládá, že ji budete zvládat. Záleží spíš na tom, jestli se do souboru hodíte. Taky musíte mít charisma, musíte upoutat. Když sedíte v divadle a na scéně je sbor třiceti dvou labutí, jen jedna vás zaujme. A to je přesně ono!

Takže charisma. A co třeba tělesné dispozice? Pověstné vysoké nárty nebo úzké boky?

Co se týče boků, tak on kostým dost schová, to byste se divila. A třeba nárty jsou dneska umělohmotné nebo si do nich bláznivé baletky nechávají píchat botox. Ale pravda je, že potřebujete nějak vypadat, jeviště vám přidá čtyři kila, stejně jako kamera. Balet je neskutečně nespravedlivý. Můžete být sebelepší a sebeúžasnější, ale když nemáte hezkou tvář, tak se na vás lidé prostě nechtějí dívat. Je to hnusný, ale i já sama chci v divadle vidět krásnou princeznu. U baletky je proto extrémně důležité, aby byly všechny tělesné proporce v normě. Aby neměla příliš krátké nohy, ruce nebo třeba velkou hlavu. Musíte prostě mít souměrnou figuru.

A když ji nemáte? Mýty o baletkách a anorexii či bulimii jsou všudypřítomné.

Víte, balet by asi měl člověk dělat, jen pokud na to má tělesné dispozice. Ale ono se to mění, třeba v osmdesátkách a devadesátkách byly v módě takzvané cukřenky, drobné ženy. Baletka musela být droboučká. Dnes je jednou z nejlepších baletek na světě Světlana Zacharová a ta má sto sedmdesát šest centimetrů! Ale co se týče váhy – já měla štěstí, že jsem až na věk, kdy mi bylo šestnáct a člověk trochu nakyne, protože se z děvčátka stane ženská, váhu nikdy moc řešit nemusela.

A jak jste ji řešila v době, kdy to nebylo ono?

Tak to bylo vostrý! Maminka mi vařila různá dietní jídla a já je nechtěla jíst, dokonce jsem koketovala s bulimií. Ten tlak byl šílený. A bylo těžké se s tím vším poprat a ujasnit si, že prst do krku není dobrá volba. Mě v tomhle neskutečně srovnal můj první kluk, dal mi nezbytných slovních pár facek. A já se probrala. Začala jsem jíst střídmě, ale normálně. Už jsem neblbla.

Neblbnout znamená co?

Určitě nejsem vzor zdravé výživy, moje nejoblíbenější jídlo je vlašský salát a čerstvý rohlík. Taky moc ráda vařím svíčkové a další těžká jídla, peču. Ale před tréninkem se nemůžete moc najíst, člověk se pak necítí dobře. Takže něco posnídáte, dáte si oběd a na představení jdete třeba s čokoládou, která vám dodá rychlou energii. A pak samozřejmě jíte večer. Někomu to leze do postavy, někomu ne. Člověk musí vědět, co všechno si může dovolit.

Abych se vrátila k vaší kariéře, vy jste se nakonec po devíti letech vrátila z Hamburku do Prahy. Neslyšela jste, že od Neumeiera se neodchází?

Samozřejmě. Ale cítila jsem, že potřebuju změnu. Šla jsem do Národního divadla, kde se stal šéfem baletu Petr Zuska. Byli jsme přátelé, lákalo mě to. Zůstala jsem tam devět let, mám v životě takové devítiletky. Taky jsem chtěla studovat, dodělat si titul, „něco být“. Neříkám, že...

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V ÚNOROVÉ MARIANNE.