10 vět, které bychom neměli říkat svým dětem

Jak říká Amy McCready, zakladatelka pozitivního rodičovství a autorka knihy If I Have to Tell You One More Time, existuje několik evidentně špatných, škodlivých a hrozných vět, které dětem srážejí sebevědomí, a dokonce v nich mohou vyvolat zášť. Samozřejmě je jasné, že určitá pravidla hry fungovat v rodině musejí a přehnaná liberálnost není na místě, na druhou stranu není na škodu, když se naučíme svým dětem někdy naslouchat a když budeme podporovat kooperativní vztahy respektující autonomii. Proč by se děti nemohly zúčastnit rodinné diskuse? Proč by měly mlčet jen proto, že jsou děti? Popravdě, některé jejich nápady mohou být přínosem (mám to ověřené). Následujících deset vět patří k těm, které by bylo lepší z komunikace úplně vypustit.

Vím, že ses snažil

Jakékoli komentáře tohoto typu nebo ‚ty jsi tak líný!‘, ze kterých jasně vyplývá, že nejste spokojení s úsilím svého dítěte, jen odrazují od vyšších výkonů, a naopak vyvolají pravý opak. Pokud jde o to, aby dítě konečně začalo psát úkoly nebo aby si uklidilo pokoj, je lepší použít větu, ze které je jasné, co skutečně chcete: „Až si svůj pokoj uklidíš, můžeš jít ven!“

Jsi si jistý, že potřebuješ ten druhý kousek?

Je jistě dobré zajímat se o zdravou stravu svých dětí, zvláště pokud se přejídají samými nezdravými rychlovkami. Jenže pokud chcete svou pubertální dceru podpořit v tom, aby jedla zdravě, jen těžko toho docílíte podobnými ironickými komentáři, které naopak dceru podpoří v tom, aby snědla těch koláčků co nejvíc (natruc vám). Vyhýbejte se také větám typu ‚ty jsi ale jedlík!‘, neříkejte o nich, že jsou vybíraví apod.

Vždycky jsi… nebo Nikdy jsi…

Nelze popřít, že věty, které začínají těmito slůvky, bývají téměř vždy pravdivé („vždycky si zapomeneš dát špinavé ponožky do koše“, „nikdy si nepamatuješ, kdy máš přijít domů“). Buďte ale opatrní, protože tahle dvě slova jsou podle Amy McCready doslova minovým polem. „Vždycky jsi“ a „nikdy“ jsou výroky, které se pak s dětmi vezou celý život. Děti, kterým budete pořád opakovat, že vždycky zapomenou zavolat, když někde jsou, budou i v dospělosti osobami, které „nikdy“ nezavolají. Lepší je zvolit třeba tuhle větu: „Všimla jsem si, že máš problém si zapamatovat, aby sis zapsal úkol. Co pro to můžeme udělat, aby sis to příště zapamatoval?“

Proč nemůžeš být stejný jako tvoje sestra (bratr)?

Sourozenci a soupeření spolu jdou ruku v ruce, i když je mezi nimi kamarádský vztah. Ovšem nemusíte v nich přehnanou soutěživost podporovat, a už vůbec ne stylem: „Tvůj bratr cvičí každý den na klavír a jde mu to. Proč to nemůžeš dělat taky?“ Nebo: „Tvoje sestra je tak chytrá, podívej se, ve škole má samé jedničky!“ To je naprostý nesmysl, každé dítě je jiné a každé má jiné schopnosti. Podporujte v nich právě ty jejich, ale nesrovnávejte.

Já ti to říkala…

Typická větička, která dokáže s takovým čtrnáctiletým teenagerem pěkně zamávat. Přijde váš syn domů ze školy, a místo aby si dělal úkoly, sedí až do pozdních večerních hodin u počítačových her? Určitě jste mu stokrát řekla, že bude druhý den ospalý a dostane špatnou známku, a taky že se to stalo. Jakmile mu na to ale řeknete „Já ti to říkala“, v podstatě mu tím naznačujete, že máte vždycky pravdu a že on ji nemá. Máte-li každý den nutkání vyslovit právě tuhle větu, zadržte a raději se ho zeptejte, jestli byste nemohli prodiskutovat některé možnosti, díky kterým dojde ke změně. Poukažte na klady, vyzdvihněte pozitiva, pokud to příště udělá jinak. Například když si syn uklidí svůj pokoj, místo typického „já ti to říkala“ proneste: „Není snadnější najít všechny svoje věci, když je tvůj pokoj uklizený?“

Ty jsi tak chytrý… Ty jsi nejlepší fotbalista!

Možná to myslíte dobře a říkáte si, že tahle věta je přece naopak velmi pozitivní (místo věty: ty nejsi vůbec chytrý), ovšem pokud se pronáší velmi často, může být škodlivá, protože tím dítě omezujete. Říkáme-li někomu pořád dokola, že je chytrý a že umí nejlíp fotbal, pak se možná časem dostane do situace, kdy bude mít strach zkoušet nové věci nebo náročnější práci, a to jen proto, aby se neukázalo, že není dost chytrý. Proto je fajn podporovat děti ve všem, pochválit i za to, že fotbal hrají průměrně, a ocenit také pokusy.

Neplač, nezlob, neboj se…

Snaha uklidnit dítě a zbavit ho úzkosti je chvályhodná, ovšem jakmile dáte v použité větě důraz na to, co nechcete, aby dítě dělalo, prozrazujete tím vlastně svoje pocity, a dítě se bude bát ještě víc. Místo těchto vět používejte raději tyto: „Vidím, že jsi dostal strach. Můžeš mi říct, co tě znepokojuje? Můžeme si o tom promluvit.“

Protože jsem to řekla!

Všichni tuhle větu asi známe. Zeptáme se „proč“ a dostaneme odpověď: „Proto!“ Obvykle to říkáme už automaticky, protože nemáme čas vysvětlovat důvody toho, proč chceme, aby to ten druhý udělal. Zdá se nám to přece jasné, když řekneme „vypni ten počítač“, je zřejmé, že k tomu příkazu máme nějaký důvod. Jenže ten důvod dítě nezná – třeba chcete, aby vám pomohlo s nákupem, s úklidem nebo aby vyndalo nádobí z myčky. A týká se to čehokoli. Řekněme, že máte jet o víkendu navštívit příbuznou nemocnou tetu, ale dětem se nechce. Když řeknete „Protože jsem to řekla,“ budou se cítit méněcenné. Raději jim navrhněte: „Já vím, že byste raději šli ven hrát fotbal, ale teta je nemocná a ráda vás uvidí. Až se vrátíme, můžete jít ještě ven.“

Nemám ráda toho kluka (tu holku)

Ano, není jednoduché smířit se s tím, že se nám nelíbí dívka, do které se právě zamiloval váš patnáctiletý syn. A možná se vám ani nelíbí nejlepší kamarád vašeho desetiletého syna, jehož chování považujete za naprosto nepřijatelné. Spoustě rodičů se nelíbí „ten kluk“ či „ta holka“, a to z různých důvodů. Ty ovšem vaše dítě vůbec nezajímají. Jakmile navíc tuhle větu pronesete, buďte si jistí, že se „ta holka“ stane ještě přitažlivější. Pokud je vaše nechuť podložená a dítěti hrozí nebezpečí, otevřeně si spolu o tom promluvte. Cílem je vzájemná komunikace mezi vámi.

Takhle se to nedělá, nech mě, udělám to sama

Řekla jste, aby vaše dcera pomáhala míchat polévku, nakrájela cibuli nebo složila prádlo či umyla okno, a ona to všechno udělala úplně jinak (a špatně)? Ať už jste sebevětší perfekcionistka, oceňte snahu a nikdy neříkejte, že vy byste to udělala stokrát lépe. Dítě se pak nikdy nenaučí vámi svěřené úkoly vykonávat a pravděpodobně je také začne brzo nesnášet. Můžete maximálně vstoupit do hry a začít s dítětem spolupracovat. Je to lepší než odmítat všechno, co udělalo. Co třeba takhle? „Dovol mi, abych ti ukázala skvělý trik, který mě naučila moje maminka!“