Světová populace se zjednodušeně dělí na dva tábory – extroverty a introverty. Zatímco extroverti se vyhřívají na výsluní, introverti sedí v koutku a věří, že jednou svou plachost porazí. Opravdu je ale žádoucí, abychom všichni byli extroverti?
Na první pohled se zdá, že extroverti mají v životě vyhráno! Lusknutím prstu se seznámí s novým pracovním týmem, s úsměvem na rtech jsou středem pozornosti, dokážou pobavit své okolí, a navíc oplývají bryskním vtipem. Naopak, introverti působí tichým až soustředěným dojmem, z pracovní prezentace mají osypky týdny dopředu a jejich největší noční můrou je místnost plná cizích lidí. To alespoň praví stereotypní představa o extrovertech a introvertech.
Skutečnost je ale mnohem komplikovanější, a tak je důležité, abychom extroverty a introverty vnímali jako rovnocenné skupiny lidí. Vždyť i extroverti se musí potýkat s výzvami a těžkostmi, o kterých introverti nemají ani tušení.
Už ve školce jste zjistili, že nepatříte k nejupovídanějším a nejpřátelštějším dětem? Následně jste si svou introvertní teorii potvrdili hned v první třídě, kde jste nová přátelství poctivě budovali po několik týdnů? Střet s introvertní realitou možná v daný okamžik zabolel. Pochopili jste totiž, že nikdy nebudete patřit k oblíbeným „bavičům třídy“ ani k lidem, kteří se na potkání dokážou bavit s kýmkoliv.
V tento okamžik ve vás možná začalo klíčit semínko závisti vůči extrovertům. Jenže, čím více jste se snažili být jako vaši extrovertní přátelé, tím větší křeč přicházela. Nebyli jste ani sami sebou, ani vytouženým extrovertem. A zároveň jste ztráceli svou tichou sílu, kterou je každý introvert obdařen.
Největší problém introvertů paradoxně nespočívá v tom, že jsou introverti. Mnohem víc jim ubližuje, jak na ně zkratkovitě nahlíží společnost. Někteří lidé je mohou vnímat jako nepřátelské či odtažité, jiní mají pocit, že introverti „nemají co říct“. Ani jeden z těchto názorů ale není pravdivý. Také introverti jsou společenští lidé, kteří jsou rádi v obklopení přátel. Jediný rozdíl ale spočívá v tom, že zatímco extroverty společnost nabíjí, introverty může po čase „vybít“.
To potvrzuje i vědecká teorie, která říká, že v našem mozku máme dvě důležité chemické látky – dopamin a acetylcholin. Dopamin si můžeme představit jako „shot“ energie, který přichází ve chvíli, kde se setkáváme s novými lidmi nebo riskujeme. Zatímco extroverti po domanimu šílí, introverti jsou na tuto chemickou látku velmi citliví. A tak jim větší radost dělá chvíle, kdy se v mozku uvolňuje acetylcholin. K tomu dochází, když se na něco koncentrují nebo si čtou. Pokud pochopíme, že všechno je „jenom chemie“, pak se introvertům i extrovertům bude společně mnohem lépe žít.
A v čem tedy spočívá ona zmiňovaná „tichá síla“ introvertů? „Introverti a extroverti zaměřují svou pozornost jiným způsobem. Introverti mají tendenci sedět a přemýšlet o věcech, představovat si věci, vybavovat si události z minulosti a dělat plány do budoucna. Naopak extroverti se spíše soustředí na to, co se aktuálně kolem nich děje. Jakoby extroverti viděli „co je“, zatímco introverti se ptají co kdyby,“ říká Susan Cain, autorka knihy Ticho. Podle jejího názoru jsou také introverti mnohem vytrvalejší, což se projevuje především pracovním prostředí.
Jejich silnou stránkou je také budování dlouhodobých a velmi intenzivních přátelských vztahů. I když extrovert má na každém prstu deset známých, ve skutečnosti nemůžeme mluvit o pravých přátelích. Introverti ale tento problém nemají, neboť cíleně budují trvalé přátelské vztahy. V tomto ohledu se jim daří také díky tomu, že patří k výborných posluchačům. Neskáčou do věty, netouží po neutuchající pozornosti, a naopak je velmi zajímá, co právě prožíváte či řešíte.
