Tajný život věcí

Kdo tu bydlí

Akademická malířka Mirka Zychová odešla z rodné čtvrti Betlém v Hlinsku v patnácti letech, aby v Praze studovala, nejdřív střední výtvarnou školu a potom AVU. Začátkem sedmdesátých let se vrátila, aby svůj život a tvorbu spojila s tímto místem. Jejím hlavním tématem se v té době stala zákoutí rodného domu, která ji začala zvlášť silně oslovovat ve chvíli, kdy se tu ocitla sama, a navíc uprostřed čtvrti ohrožené demolicí. Krátce po narození syna Olega objevila nafukovací hračky z PVC a začala je zobrazovat jako vetřelce, nafouklé mutanty v prostředí starobylého domu nebo je konfrontovala s meditativními ,peřinkovými‘ obrazy svého muže Bohumíra Komínka zachycujícími atmosféru hlineckého Betléma. K dosud nevyčerpaným motivům patří polystyrenové úlomky, z nichž autorka vytváří bizarní krajiny.

Deska zrcadlo

Na svého životního druha, malíře Bohumíra Komínka, Mirka Zychová vzpomíná: „Ačkoli byl matematický génius, měl zakázáno studovat na jakékoli střední škole, směl se vyučit pouze černému řemeslu. Pak onemocněl cukrovkou a skončil v invalidním důchodu. Tehdy se pustil do malování a vytvořil v krátkém čase velké dílo. Zároveň jsme společně zachraňovali Betlém. Nedávno mi navrhli, abych na náš dům vytvořila pamětní desku. Míra tu byl pro spoustu lidí důležitý. Použila jsem jeho obraz Zastavení na Betlémě, kterému jsme pracovně říkali Babky. Komínkova malba působí jako nízký reliéf, obraz jsem tedy převedla do reliéfu skutečného, keramického.“

"Když začnu malovat, tak dělám od rána do večera. Když nemusím, nevycházím z domu."

"Ještě si pamatuju, jak můj dědeček z matčiny strany – obuvník Emanuel Vít – ke konci života sedával s berlemi tady u kamen. Jsou tu takové moje kořínky, proto se mi tady dobře dělá,“ vysvětluje akademická malířka a vede nás do světnice, která je zároveň jejím zimním ateliérem. „Tahle místnost slouží podle potřeby, když se dělá něco řemeslného. Topím v kamínkách Bullerjan, jsou na dřevo, elektrika je drahá a dřevo jsem vždycky měla tady z pily.“

Betlém, kde vyrůstala, opustila Mirka v patnácti a odešla do Prahy, kde vystudovala střední výtvarnou školu i AVU. Potom se ale po letech, v létě 1977, vrátila zpátky domů. „V sedmdesátých letech byla čtvrť Betlém odsouzená ke zničení, občani se za ni styděli. My s Mírou Komínkem to hejno chalup prostě hájit museli,“ vzpomíná. Zatímco ve skanzenu Veselý Kopec byla začátkem sedmdesátých let jediná zachovalá chalupa a zbytek staveb tvořících dnešní skanzen tam byl dovezen, roubenky na Betlémě v centru Hlinska byly tehdy ještě živé, obydlené a původní. „Rodiče ani prarodiče už tehdy nežili, byla jsem v chalupě sama a začala jsem ten prostor vnímat intenzivněji. Vnitřek toho baráku na mě působil. Bylo to jako magie. Všechno tu pro mě bylo jako zázrak, protože to bylo ohrožené.“

Společně s pražskými přáteli přišli na myšlenku vytvořit na Betlémě výtvarnickou kolonii. „Když se o našich plánech dozvěděli na radnici, smetli to ze stolu. V roce 1979 sem přijel na doporučení pražských přátel udělat reportáž Josef Velek z časopisu Mladý svět. Byla z toho velká aféra. Nebouralo se. V roce 1981 se nám s Mírou narodil syn Oleg a sestěhovali jsme se sem,“ vzpomíná Mirka na krátké šťastné období, vystřídané starostmi spojenými s mužovou postupující nemocí.

Tehdy Mirka objevila další téma, které pak na jejích plátnech figurovalo řadu let. „Začalo to se synem, když jsem si všimla, co je to v krámech za podivné předměty. Šla jsem mu koupit hračku, chtěla jsem, aby držel v pacinkách něco dřevěného, a narazila jsem na plastová nafukovací zvířata. Postupně jsem si uvědomovala, že vlastně nejsou tak hrozná a ošklivá, jinak by mě tohle téma tak dlouho nedrželo. Kromě cizorodosti mi totiž symbolizovala také život, dech, křehkost. Nafouklá, a přitom zranitelná. Píchnu do toho jehličkou, a je po parádě. Malovala jsem je v té pro nás nejhorší době, kdy už byl Míra hodně nemocný a musel pravidelně jezdit do Brodu na dialýzu. Kolikrát jsem si říkala, jestli je vlastně nemaluju proto, že je chci tím procesem tvorby a převedením do jiné dimenze očistit.“