Svátky práce

Kdo tu tvoří

Renáta Fučíková ilustruje dětské knížky více než dvě desítky let, dříve se věnovala i komiksu. V poslední době některé knihy i sama píše. Za svou práci získala řadu tuzemských i zahraničních ocenění a vedle českých spolupracuje i se zahraničními nakladateli z Německa, Francie, Tchaj-wanu či Koreje. V minulém roce vydalo nakladatelství Práh naprosto ojedinělou plně ilustrovanou publikaci Historie Evropy – obrazové putování, která má úctyhodných 448 stran a 70 kapitol. Renáta je autorkou ilustrací i konečné podoby textu, na němž se podílely spisovatelka Daniela Krolupperová a historička Václava Kofránková. Grafickou úpravu publikace svěřil vydavatel Renátinu muži Filipu Heydukovi, který vlastní grafické studio HMS Design a k jehož počinům z posledního období patří například autorství grafické koncepce vizuální prezentace České filharmonie.

Meditativní inspirace

Nejlepší nápady prý přicházejí ráno. „Už jsem vzhůru, ale ještě ležím v posteli. Tehdy mě zpravidla napadá vizuální pojetí,“ říká Renáta. „Texty zase vznikají z cíleného soustředění spojeného se zvuky, které vydává voda. Stačí dvacet minut ve sprše… Jednou jsem na někoho čekala na nádvoří muzea v Jindřichově Hradci a přemýšlela, proč je mi tam tak dobře. Pak jsem si uvědomila, že mě uklidňuje zvuk vody z kašny. Teď mám svoji kašničku i tady. Pouštím do ní vodu čúrkem – rezonuje to tady jako v klášteře – a pak tou odstátou vodou zalévám kytky nebo v ní umyju holínky.“

Když byly Renátě Fučíkové tři roky, naučil ji dědeček zpaměti Kainarovy verše. Pak se jí do ruky dostala knížka, v níž je viděla napsané, a jakousi vlastní srovnávací metodou odhalila tajemství písma. Svoje první ilustrace vytvořila ve čtyřech letech fixem a propiskou. Přečetla si tehdy Petiškovy Staré řecké báje a pověsti a zbláznila se do Odyssea. Nelíbily se jí ale příliš abstraktní obrázky Zdeňka Sklenáře, tak si vytvořila vlastní.

Dodnes dává přednost výtvarnému projevu, který teoretici nazývají veristický, opravdový: „V recenzi na mé ilustrace jednou kdosi napsal, že dítě má touhu po dokonalosti a nechce se dívat na stylizované kresby, které se podobají jeho vlastním…“ V dětství Renáta často a ráda stonala. Ležela a četla. Maminka – sochařka Alena Kroupová – ji nechávala doma, i když nešlo o vážnou chorobu.

„Maminka patřila do generace, která excelovala na Expu v Bruselu a v Montrealu. Pak ale podepsala Dva tisíce slov, a aby uživila rodinu, jezdila po zámcích a restaurovala keramiku, hlavně kamna a krby. Zvláště si vzpomínám na prázdniny strávené společně se sestrou na zámku Kozel, kde jsme bydlely ve dvou pokojíčcích v lokajně. Ačkoli jsme jinak žili v paneláku, mívali jsme doma starožitný nábytek, který lacino nakoupila moje prababička po zastavárnách v době, kdy to ještě nebylo v módě.“ Klasicismus a biedermeier tak od dětství patří k Renátiným stálým inspiračním zdrojům. A noční obloha. A mapy. „Mám pocit, že jsem několik let svého dětství proseděla dědečkovi na klíně. Prohlíželi jsme si spolu naučné knihy z edice Kolumbus a cestovali spolu prstem po mapě. Ještě než jsem začala chodit do školy, už jsem od sebe na první pohled rozeznala všechny světadíly.“ Nakonec Renáta vystudovala a stala se skutečnou ilustrátorkou.

První ateliér zdědila po mamince na Vinohradech, nedaleko nemocnice: „Byla to jedna místnost se stropním oknem, v zimě tam byla zima, v létě vedro, ale býval tam nízký nájem. Žila jsem tam po škole asi tři roky, a pak když povyrostl můj syn a já se mohla vrátit k práci, jezdila jsem tam ještě asi tři roky pracovat.“ Když se dům privatizoval a činže neúnosně vzrostla, musela se ateliéru vzdát: „Od té doby pracuju doma v ložnici. Tedy teď už vlastně spíš spíme v ateliéru.“ Proto při rekonstrukci jihočeské chalupy vznikl ateliér v podkroví. Nejmenší místnost v celém stavení poskytuje výhled, díky němuž se člověk cítí pohlcený krajinou. „V létě jsme tu obalení zelenou hradbou, jakoby odstínění od okolního světa, zatímco v zimě, když opadají modříny, dohlédnu odtud až na obzor,“ říká Renáta.