Renesanční žena Lilia Khousnoutdinova (33) má k tématu porodů hodně co říct. Nejen že je sama trojnásobnou matkou, ale zároveň se intenzivně snaží o zlepšení porodní a poporodní péče v Česku a přívětivější vnímání profese porodní asistentky.
Seriál Zavolejte porodní sestřičky u nás letos v létě rozpoutal společenskou diskusi o porodech. Jistě jste ho také sledovala. Co si o něm myslíte?
Seriál je skvělý a krásně vykresluje profesi porodní asistentky a její důležitost. Ale pozastavila jsem se nad názvem, který je v angličtině Call the Midwife. Midwife se do češtiny překládá jako porodní asistentka, ačkoli je to profese, která by zasloužila honosnější název. Vzdělání i kompetence porodních asistentek se často shazují právě tím, že jsou nazývány sestřičkami. Pod tím si drtivá většina lidí představí spíš osobu asistující lékaři, nikoli autonomně pracující zdravotnici, která sama porod vede. Český překlad následuje tento trend.
Jaké je postavení porodních asistentek v Anglii, kde seriál vznikl?
Úplně na jiné úrovni než u nás. Ale stačí nahlédnout i do naší minulosti. Ještě za první republiky představovala porodní asistence v Československu velmi respektovanou profesi, což se mimo jiné odráží i v tom, že prezidentkou na třetím mezinárodním kongresu porodních asistentek v Praze byla v roce 1925 zvolena právě Češka Hana Lišková-Gielingerová.
Proč myslíte, že téma porodů v české společnosti stále tolik rezonuje a v podstatě rozděluje ženy na několik táborů?
Věřím, že do velké míry zde bohužel hrají roli dezinformace i emoce. Porod představuje velmi intenzivní prožitek. I když si tuto chvíli vědomě nepamatujeme, způsob, jakým se rodíme, bezpochyby ovlivňuje naše životní nastavení a psychiku. Týká se to zkrátka osobně naprosto každého. Ve chvíli, kdy dochází k nesouladu názorů, dezinformace nebo i mýty, jež v naší společnosti kolují, přispívají velkou měrou často až k hysterickým výpadům. Bohužel stále je zde také určitá tendence hledat „správnou“ cestu, jak se má rodit, místo toho, aby se podporovala co nejširší škála možností s úctou k tomu, že každá žena nebo každý pár mají právo si svobodně vybrat to, co považují za nejlepší variantu. Je naprosto přirozené, že naše představy o ideálním průběhu porodu se od sebe navzájem liší a myslím si, že vyspělá společnost s dobrým zázemím ve zdravotnictví má potenciál takovou širokou škálu možností dopřát a měla by o to usilovat.
Čím to podle vás je, že si ženy v oblasti těhotenství, porodů a péče o dítě často dávají nevyžádané rady?
To bohužel pozoruji velmi často. Ženy se podle mě cítí nejisté, proto potřebují ujišťovat, že jejich péče je ta nejlepší, ale bohužel také to ostatním dokazovat. V porodnici na šestinedělí slyší, co všechno mají a nemají, jsou pod neustálým tlakem doporučení, až ztratí nebo ani nezískají důvěru v sebe a ve svoji vlastní schopnost postarat se o své dítě. Potom až dogmaticky lpí na příručkách. Přitom to tak vůbec nemusí vypadat. V rámci kontinuální péče se porodní asistentka snaží ženě pomoct vybudovat pocit vnitřní jistoty. Když se cítíme vnitřně jisté, dokážeme jiné přístupy přijímat bez nutnosti oponovat nebo se hájit. Kdybychom obecně přestali odlišnost považovat za ohrožení svého postoje a přestali rozdávat nevyžádané rady, měli bychom mnohem kvalitnější a zdravější společnost i společenskou debatu.
Spolupracujete jako sponzor s Asociací pro porodní domy a centra (APODAC), o jakou změnu v oblasti porodů se konkrétně snažíte?
O rozšíření sítě možností porodní péče, tedy vznik porodních center. První vlaštovky vidíme už dnes, například Fakultní nemocnice na Bulovce a v Brně jsou nejznámější. A také o vznik porodních domů, které budou poskytovat kontinuální péči porodních asistentek pro ženy těhotné, rodící i ty v šestinedělí. Tato organizace se zároveň snaží, aby každý nový projekt skutečně splňoval evropské a mezinárodní standardy. Aby zkrátka nedošlo k tomu, že se pověsí krásnější závěsy, začne se to nazývat porodním centrem, ale pojede se ve starých zajetých kolejích.
Je vaším cílem nějakým způsobem dosáhnout změny legislativy ohledně porodů?
Cílem určitě je postavit samostatně stojící porodní dům na několika místech, dále by především pomohlo změnit legislativu tak, aby přispěla ke zlepšení péče o ženy těhotné, rodící i v šestinedělí. Stávající legislativa například stále neumožňuje aby porodní centra nebo porodní domy vedly porodní asistentky, protože nemohou de iure pracovat samostatně.
Jak by podle vás a iniciativy APODAC měla správně vypadat práce porodní asistentky?
Porodní asistentka je plně kvalifikovaný, vysokoškolsky vzdělaný zdravotník, který má kompetence autonomně poskytovat péči o ženu v těhotenství, při porodu i v šestinedělí. Je tedy správné, aby mohla tyto kompetence vykonávat bez zbytečných byrokratických nebo administrativních překážek. Například by její služby měly být hrazené zdravotní pojišťovnou, jedině tak se z nich nestane elitní záležitost. Aktuálně máme teoreticky nárok na tři hrazené poporodní návštěvy porodní asistentky. Ale je k nim nezbytná indikace gynekologem, což je nesmyslné. Většina žen tak není schopna této možnosti využít. Buď si tedy musí tyto služby hradit ze svého a nebo se jich vzdát. Dále je samozřejmě nutné, aby měly porodní asistentky pracoviště, v nichž mohou poskytovat kontinuální péči a kde mohou autonomně pečovat o fyziologicky těhotné a rodící ženy. Taková pracoviště představují právě to, o co usiluje iniciativa APODAC. Podle oxfordské Birthplace study právě tato zařízení vykazují ty nejlepší výsledky.
Co aktuálně brání tomu, aby se síť porodních domů a center rozrostla a mohla fungovat?
V zásadě si myslím, že problém tkví zejména ve strachu z neznámého. I přes fantastickou statistiku ze zahraničí by se pořád jednalo o přístup, který u nás v Česku není od první republiky běžný. Zároveň není tajemstvím, že určitá skupina převážně starších českých odborníků se zdá být jaksi „zaseklá“ ve staré praxi a brání inovacím a tomu, aby šla péče v České republice ruku v ruce s nejnovějšími vědeckými poznatky. K tomu také patří i fakt, že se u nás často jakýkoli problém v oblasti porodů smete ze stolu se slovy, že přeci máme velmi nízkou novorozeneckou úmrtnost. Byť je to samozřejmě skvělé, jde spíš o zásluhy neonatologů než o rádoby dokonalé nastavení péče při porodu. Zároveň dobrá statistika samozřejmě vůbec neznamená, že by se nedalo zkvalitnit mnoho jiných aspektů péče.
Jaká je vaše osobní zkušenost s porody a poporodní péčí v Česku?
Zažila jsem tady velmi kvalitní péči. Nicméně to byla péče soukromá a placená mnou, bez podpory pojišťovny. Což znamená, že pro mnoho žen nedostupná. Zároveň byla tato péče víceméně na stejné úrovni jako kontinuální péče porodní asistentky, kterou jsem v Anglii měla hrazenou Národní zdravotní službou NHS, tedy zdarma. Vztahovalo se to na předporodní poradnu, asistenci při porodu i na poporodní návštěvy, které jsou rovněž velmi důležité. Poporodní péče se často opomíjí, a přitom sehrává klíčovou roli jak z pohledu zdravotního, tak z hlediska psychologického.
Jaký způsob porodu vám nejvíc vyhovuje a připadá vám zároveň nejbezpečnější?
Klíčové je, aby žena měla co nejvíce možností, respekt a svobodnou volbu. Samozřejmě s ohledem na zdravotní stav. Pro fyziologicky těhotnou ženu existuje mnoho srovnatelně bezpečných způsobů, což ostatně dokazuje například oxfordská Birthplace Study. Naše představy a potřeby jsou různé. Zažila jsem klientku, která byla těžce traumatizována zákroky provedenými proti její vůli, v jiném případě žena velmi těžce nesla fakt, že jí lékař odmítl poskytnout epidural, o který prosila. Traumatická zkušenost z porodu tedy nemusí být způsobena jen nadměrným množstvím zásahů, ale také odmítnutím těch, o něž žena žádá. Za mě je to o úctě k ženě a k jejím volbám. Musí však mít dostatek pravdivých a nestranných informací, aby tyto volby mohla svobodně učinit.
Jak se díváte na to, že se dnes někdy mluví o porodu jako o zážitku?
Porod bezpochyby bývá velmi intenzivním zážitkem, a to v pozitivním, ale bohužel i negativním slova smyslu. Mou snahou vždycky bylo, aby si žena i dítě odnesly zážitek kladný, nejlépe posilující, pokud možno i krásný. Zároveň si nemyslím, že je z porodu nutné dělat zbytečné divadlo. Jedná se o hlubokou zkušenost, která je zároveň velmi jednoduchá, a není v ní tedy prostor pro žádné zbytečnosti.
Patří podle vás fotky z porodního sálu na Instagram?
Určitě jsem pro sdílení, obzvlášť tabuizovaných aspektů. Pokud své prožitky komunikujeme upřímně, může to být podporující. Nejsem ale nadšená z idealizovaných a stylizovaných sdílení, která vytvářejí nerealistickou představu a následně způsobují pocit selhání u žen, které to mají jinak. Kvituji příběhy žen, které dokazují, že porod nemusí být hrůzostrašný. Příliš dlouho jsme žili s mýtem o brutálnosti a děsivosti porodu a je načase, abychom konečně odhalili to největší tajemství, totiž že tomu tak být nemusí, a že se naopak může jednat o krásný, byť třeba i velmi náročný okamžik.
Jaké jsou aktuálně nejbližší kroky, které se s APODAC chystáte podniknout?
Nejen s APODAC, ale i ve spolupráci s dalšími organizacemi v oboru teď spouštíme iniciativu Ať můžou na podporu porodní asistence a také projekt Už dost! pro vymýcení porodnického násilí. V rámci nadačního fondu Propolis33 pak podporujeme i řadu dalších projektů, které se týkají ženské plodnosti, těla a celkově zdravého přístupu.
