20 LET S MARIANNE: Omyly našich maminek

Autorka: Johana Barvínková

Kdybychom se důsledně řídily jejich doporučeními, byly by z nás pravděpodobně baculaté, zakřiknuté, submisivní ženušky. Ale my naštěstí víme, že i matky se mohou při udílení svých dobře míněných rad mýlit.

Všichni jsme v dětství nesnášeli, když nám rodiče v dobré víře vtloukali do hlavy poučky, které nás měly ochránit před morálním úpadkem, fyzickou újmou a citovými kotrmelci. Jasně že jsme dobré rady našich zkušených maminek pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven a jediné, o co jsme stáli, bylo mít v kapse konečně občanku a dělat si, co se nám zamane (pokud možno zcela v rozporu s rodičovskými přikázáními). Přesto některé z těch výchovných vět zapustily v naší hlavě masivní kořeny a kupodivu si na ně občas vzpomeneme. Nikoli však proto, že bychom se konečně rozhodli dát rodičům zapravdu, ale abychom si (pokolikáté už?) řekli: „Vidíš, mami, v tomhle jsi se teda parádně mýlila.“

DOJÍDAT SE MUSÍ!

Která z nás v dětství neposlouchala, že na talíři nesmí po obědě zůstat ani drobeček? Studená omáčka, okoralý knedlík i prorostlé maso, to vše muselo zmizet ve vzpouzejících se útrobách, protože dojídat se zkrátka MUSÍ. Výsledek? Ta, která kdysi po obědě poslušně odevzdávala vyškrábaný talíř, se teď mučí dietami a utrácí peníze nejen za hubnoucí preparáty, ale taky za psychoanalytiky, v touze smířit se se svou postavou i přesto, že ze všeho nejvíc připomíná hrocha.

POMÁHEJ OSTATNÍM

Neodmlouvej, buď hodná, trpělivá a vždy ochotná pomoci. Co je na téhle radě špatného? Nic. Až na to, že se jednoho krásného dne přistihnete, jak zůstáváte v práci déle jen proto, abyste něco dodělala za šíleně vyčerpaného kolegu, večer píšete za jazykově netalentovaného syna domácí úkol z angličtiny a hned po narychlo zhltnuté snídani vezete v dopravní zácpě auto do servisu, protože váš manžel se přece po ránu nerad nervuje.

NAPŘED POVINNOST, POTOM ZÁBAVA

Kdybychom tohle rodičovské přikázání braly opravdu vážně, asi bychom skončily v blázinci nebo na akademické půdě. Jak dneska už dobře víme, povinností s ubíhajícím časem stále přibývá, a pokud bychom si měly na jejich seznamu odškrtnout i tu poslední, tak bychom se pravděpodobně neobveselily celá léta. Takže zapomeňme aspoň jednou za čas na zachmuřené rodičovské obočí, hoďme všechny nedodělky bezstarostně za záda a vyrazme si s kamarádkami do naší oblíbené hospůdky na dvojku vavřince a nefalšovaného utopence. Vždyť přece to, co bychom měly udělat dneska, můžeme docela dobře učinit i zítra nebo za měsíc. A život bez zábavy by byl rozhodně spíš k pláči než ke chválení.

CHLAPOVI JE POTŘEBA HLAVNĚ UVAŘIT

Ne že by mnohá z nás neutáhla svého muže na domácí svíčkovou nebo nudle s mákem, ale přílišné vyzdvihování kulinářských zážitků nad ostatní může vést k tomu, že náš partner zapomene na vášeň a bude nás mít upřímně rád – asi tak jako paní kuchařku ze závodní jídelny. Nemluvě o tom, že v dnešní bláznivé době už i chlapi drží diety a zkoumavě si prohlížejí své břicho v zrcadle. Proto se nám, náruživým kuchařkám horlivě dodržujícím matčinu poučku, může docela klidně stát, že nás náš vlastní, už od svatby vydatně vykrmovaný muž osočí ze zákeřného útoku na jeho druhdy jinošskou postavu.

JEN KRÁTKÉ VLASY JSOU ZDRAVÉ

Nejedna z nás trpěla v mládí fobií z kadeřnických nůžek a nad fotografiemi dlouhovlasé Jany Brejchové proplakala celé noci. A to jen proto, že maminka trpěla utkvělou představou, že vlasy je třeba co nejčastěji stříhat nakrátko, protože jen tak budou krásné, hebké a zdravé. Všechny jsme tehdy záviděly Arance z třetí bé, jejímž rodičům byla kvalita dceřiných vlasů ukradená a která vyzývavě pohazovala hřívou, jakmile se v dohledu objevil náš školní idol. Kdykoli si dneska rozčesávám své vlasy do půl zad, vzpomenu si na maminku a její odhodlaný výraz, když držela v ruce čerstvě nabroušené nůžky. Promiň, mami, ale moje dlouhé vlasy jsou krásné, zdravé a hebké i přesto, že jsem je tři roky nestříhala.

NEMLUV S CIZÍMI LIDMI
Ovšemže na tom něco je, když je vám třináct, máte mozeček desetiletého dítěte a postavu dvacetileté ženy, takže se za vámi chlapi mlsně otáčejí. Vůbec se mamince nedivím, že mi tuhle větu kladla na srdce pokaždé, když jsem se v předsíni obouvala. Já to své pubertální dceři také říkám pořád dokola. Ale teď, když jsme dospělé, můžeme si zaplaťpámbu povídat, s kýmkoli nás napadne, a to je bezva. Protože náš svět je dneska jen taková větší vesnice, kde potkáte tolik rozličných lidí, až se vám z toho zamotá hlava. A nevím jak vy, ale já nikdy nezahodím možnost popovídat si s Číňankou o tom, jak se žije v Pekingu nebo v Šanghaji, se zatajeným dechem si poslechnu vyprávění motorkáře-dobrodruha z Austrálie, který se se svou současnou přítelkyní Kanaďankou seznámil na výletě v Indii, a hrozně mě baví sednout si do zahradní hospůdky například v Dolní Lhotě a zjistit, že místní štamgasty štvou i baví docela stejné věci jako třeba mého tátu.

VŠAK TY NA TO JEDNOU PŘIJDEŠ
...že je dobré škrobit cejchy, že je potřeba mít doma cibulákový servis, že se sluší servírovat polévku v terině a že na železné finanční rezervy se sahá jen v případě naprosté nouze, nikoli pokaždé, když člověk spatří za výlohou další boty tak úžasné, až se mu zatají dech. Nezlob se, mami, ale cibulák, který jsem dostala jako svatební dar a měla původně používat jen při hodobóžových příležitostech, funguje u nás doma jako kteréko- li jiné nádobí. Cejchy nejenže neškrobím, ale dokonce ani nežehlím. Fakticky. Do nepoužívané teriny jsem zasadila tropickou palmu a obálku s nápisem ‚pro případ finanční tísně‘ jsem naposledy totálně vybrakovala letos v lednu, kdy jsem si v povánoční slevě skutečně výhodně nakoupila kompletní výbavu na lyže a taky sladkou štrasovou kabelku, kdybych náhodou šla na ples. Nejenže jsem na TO ještě pořád nepřišla. Ale mám strach, mami, že na TO asi ani nikdy nepřijdu.

VŠECHNO JDE, KDYŽ SE CHCE
Jasně že tohle nám naše maminky říkaly proto, aby nás probraly z pubertální letargie a probudily v nás zájem o vlastní budoucnost i víru ve vlastní schopnosti. Jenže on tenhle jejich absolutní (nebo snad naivní?) optimismus mohl někdy působit docela kontraproduktivně. Například když jsem tenkrát v patnácti toužebně vzdychala po starším bráchovi mé kamarádky, pro něhož jsem byla míň než vzduch, nedokázala jsem pochopit, že v některých případech to zkrátka nejde, i kdybych se ‚uchtěla‘ do bezvědomí. Stejně tak o deset let později moje auto nešlo (teda nejelo), takže jsem na několik hodin zastavila provoz na rušné křižovatce, a bylo mi houby platné, že jsem nejen chtěla, aby motor konečně chytil, ale dokonce jsem se, myslím, i začala modlit. Taky moje kamarádka by mohla vyprávět, jak moc chtěla se svým přítelem počít miminko a jak jí chtění nebylo nic platné, takže musely přijít na řadu zkumavky. Prostě to někdy jde, a někdy ne. A snad se nebudu rouhat, když řeknu, že je to tak asi správně.

MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA

Pokud to není nezbytně nutné, nevycházejte v současné době ze svých domovů - a to ani pro nové číslo Marianne. Časopis Marianne si totiž můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.