Všichni jsme se někdy báli, zvlášť když se situace jevila nebezpečnou pro nás nebo naše blízké. Někdy jsme podlehli strachu z pouhé představy, čili spouštěčem nebylo reálné ohrožení, stačilo přemítat nad tím, co by se mohlo stát, kdyby… Co dělat, když máme pocit, že jsme bezmocní a proč je důležité, aby i děti dokázaly strach pojmenovat a zpracovat.
Náš mozek je schopen vygenerovat desítky nejrůznějších představ, které pak ovlivňují naše myšlenky, slova a činy. Dospělí reagují na základě zkušeností, které prožili, a nechtějí, aby jim negativní událost opakovala. Často zmiňovaným strachem v poradnách je strach ze selhání, z opuštění (samoty), z toho, že udělají chybné rozhodnutí. Hlubokým tématem je strach ze ztráty (zdraví, svobody, práce, peněz, majetku). Psychika je někdy zatížena na základě iracionálních představ, jedná se o strach z něčeho neznámého, který mozek vygeneruje na základě fantazie. Dlouhodobé přemítání, které nemá konce ani konkrétní impuls k řešení, může přerůst v pocit bezmoci, což je doslova paralyzující stav, který se odráží v rodinných vztazích a mezilidské komunikaci.
Lidé, kteří jsou zaměřeni spíše racionálně, dokáží téma snáze analyzovat a svou rozhodností a vůlí pomocí nejrůznějších strategií čelí vnějším překážkám i vnitřním strachům bez větších problémů. Lidé introvertní a senzitivní povahy často spíš než sebe řeší druhé, většinou své blízké, své vnitřní pocity potlačují a snaží se všem pomoci, na úkor sebe. Emoční traumata, často nejrůznější křivdy a pocity viny, které nevyjdou na povrch, čili nejsou uvolněny, představují pro tělo i duši velkou zátěž. Proto bychom neměli zanedbávat své nitro, psychohygiena je tématem, kterým by se měl zabývat každý člověk, ideálně od školního věku. Zejména pubertální období je náročné, mladý člověk si už v tomto věku nastřádá poměrně dost témat, která jsou potřeba zpracovat. Poradny terapeutů a koučů jsou plné lidí ve zralém ve věku, kteří se učí přijímat své emoce a nestydět se za ně. Často proto, že jim nikdo neřekl, že je důležité ctít své pocity a rozumět sám sebe. Osobní rozvoj nemusí být nijak traumatický, naopak, může se stát celoživotní dobrodružnou cestou.
Jedním z tíživých stavů je, když si myslíme, že jsme na to sami. Nikomu neřekneme, co nás trápí, nechceme druhé obtěžovat a zatěžovat. Někdy se naše pocity a emoce srovnají samy tím, že přepneme pozornost jiným směrem, zaměstnáme se nějakou kreativní činností nebo pohybem, je zkrátka v našich silách to zvládnout. Zpozornět bychom měli, pokud se myšlenky a nepříjemné emoční stavy vrací, nejde je zastavit ani zmírnit. Je velmi důležité naučit se požádat o pomoc. Dovolit si otevřít se, sdílet své pocity s někým důvěryhodným. Pozorné naslouchání už má charakter terapie. Když ze sebe verbálně „dostaneme“ to, co nás trápí, jakoby pomyslný balvan, který nás tíží, držel někdo s námi.
Zpracovat strach znamená pojmenovat jej, tedy čeho se děsím, proč a kdy, a následně jej pak přes nejrůznější techniky mohu uvolnit. Někdy strach neumíme spojit s něčím konkrétním, můžeme se tedy potýkat s nějakým typem úzkosti (úzkostná porucha, panická ataka apod.), po jejíž hlubší příčině je žádoucí pátrat společně s odborníkem.
Pokud jsme doma, dostupné jsou zklidňující dechové nebo relaxační techniky spojené s pohybem těla nebo s vizualizací. Pomáhá také poslech klidné hudby na určité frekvenci nebo nejrůznějších zvuků. Hra na hudební nástroj, kreslení, jakákoli ruční kreativní práce, tanec, zpívání. Dokonce zpěv ptactva je méně známým a podceňovaným vjemem. Existuje obor ornitoterapie (pozorování a poslech zpěvu určitých druhů ptactva), který prokázal pozitivní a zklidňující vliv na nervovou soustavu. Přítomnost a mazlení domácího zvířete je rovněž blahodárné pro naši psychiku, zejména děti tuto „terapii“ provádějí přirozeně a s hravostí sobě vlastní. Děti jsou často svolnější, když mají svůj strach nakreslit, místo aby o něm mluvily. Pak je necháme svého strašáka nebo i samy sebe ztvárnit v podobě tvarů či postav libovolnými barvami, jednak přes ruku a tužku dostanou destruktivní představu „ze sebe ven,“ a také se jim nad nakresleným obrazem lépe mluví.
Temným myšlenkám a strachu je třeba dát jiný impuls. Děti mají skvělou představivost, někdy pomůže jednoduchá vizualizace, kdy si na tmu (zlo, neviditelného nepřítele) nebo konkrétní tělesný pocit (těžko v oblasti krku, hrudi, břicha) vnitřním zrakem posvítíme. Představte si bílý, stříbrný nebo zlatý proud světla, který rozpouští vše, co ve vaší přítomnosti nechcete, i pomyslné klubko smotaných chuchvalců (myšlenky) lze protkat světlem nebo barvami, které jsou vám příjemné. Nebojovat s ničím, laskavě a trpělivě nechat odplynout vše nežádoucí.
POZOR! Sledování hororů a filmů nebo počítačových her s násilnou tématikou pro děti ani mládež není vhodné. Naprosto devastující pro křehkou psychiku je vyvolávání duchů…Mozek nevyhodnotí, že šlo „jen“ o chvíli vzrušení a zábavy, v reálném životě pak stačí pouhá asociace, kdy se ozve v podvědomí uložený strach, a výsledkem je, že se děti bojí různých zákoutí, sklepů, dokonce obyčejných skříní nebo být chvíli o samotě. Všude „číhá“ pomyslný agresor, smutným faktem je, že se děti bojí lidí, zvířat a nechtějí ani do lesa.
V první řadě je důležité přijmout tezi, že každá situace má řešení. Dále, že všude existuje nějaká pomoc. Stačí se porozhlédnout, odhodlat se. Odvaha učinit konkrétní kroky otvírá možnosti k řešení. Nikdy není pozdě, přesvědčení, že jste něco prošvihli, je často pouhou domněnkou. Přijměte, že jste to v minulosti lépe neuměli, co změnit nejde, tomu už nevěnovat energii. Zaměřit se na to, co změnit jde. Důležité je věřit si, že to dokážete. Opravdu dokážete proměnit věci, které vám nevyhovují, jen na sebe nespěchejte, nedělejte ukvapená rozhodnutí, nejlepší jsou ta, která vzejdou z klidového stavu. Pokud jsou podněty, které k vám přicházejí, konzistentní a máte z nich vnitřní radost, je to s největší pravděpodobností intuitivní a správný směr. Když začnete „vymýšlet“, jste v zajetí ega, které chce bojovat, zaujímat strategie, nasazovat masky – a to může být slepá ulička. Proto je osobní rozvoj, sebepoznání a směřování k vnitřnímu klidu tím nejpřirozenějším nástrojem zbavení se strachu. Pokud na bezmoc nahlédneme doslova, opakem je moc. Vezměte ji pomyslně do svých rukou moc, tedy svou sílu, a dokážete zázraky…
Mgr. Charlotte Benátská
Speciální pedagožka a terapeutka zaměřená na zlepšení dialogu v partnerském vztahu a uzdravení rodinných vazeb. Věnuje se párové terapii, individuálnímu koučinku dospívajících dětí i dospělých, kteří touží po změně v osobním či profesním životě. Je autorkou knihy Ženy, klíč ke spokojenosti je v nás.
