Možná se vám také někdy stalo, že jste byli přesvědčeni o tom, že se něco přihodilo nějakým způsobem, přitom to ve skutečnosti bylo úplně jinak. Často se to stává například ve vztazích. Máme pro vás vysvětlení tohoto fenoménu.
Nedávno jsem byla svědkem toho, jak se jeden pár dohadoval o tom, jak se seznámili – každý si myslel, že právě on byl tím, kdo zahájil konverzaci a dotyčnému napsal jako první. Pravdu měl samozřejmě pouze jeden z nich. Jak se ale ukázalo, takováhle zkreslení nejsou až tak neobvyklá. A ve vztazích už vůbec ne.
Mandelův efekt označuje situaci, kdy velká masa lidí věří, že k události došlo, když tomu tak nebylo. Termín vytvořila v roce 2009 Fiona Broome. Byla na konferenci a hovořila s dalšími lidmi o tom, jak si vzpomněla na tragickou smrt bývalého jihoafrického prezidenta Nelsona Mandely v jihoafrické věznici v 80. letech. Nelson Mandela však nezemřel v 80. letech ve vězení – zemřel v roce 2013. Když Broome začala o svých vzpomínkách mluvit s jinými lidmi, zjistila, že není sama. Jiní měli pocit, že si pamatovali zpravodajství o jeho smrti stejně jako ona.
Toto přitom nebyl jediný případ, kdy se něco podobného stalo. Například u seriálu Sex ve městě, který se v angličtině nazývá Sex and the City spoustu lidí bylo přesvědčeno, že jeho názvem je Sex in the City. A několik lidí si myslelo, že se Kitkat píše s pomlčkou.
Ačkoliv existuje spoustu alternativních teorií, včetně té o paralelních vesmírech, Mandelův efekt je pravděpodobně způsoben nějakým typem kolektivního nesprávného zapamatování. Nesprávné vyvolání informací je ve skutečnosti zcela běžné. Jedna studie zjistila, že 76 % lidí udělalo nějaký typ chyby, když byli požádáni, aby si vzpomněli na konkrétní informaci.
Lidi si jednoduše občas pamatují věci trochu jinak a je děsivé, že je to možné i v takovéhle míře. Daleko častěji se to přitom děje například ve vztazích. Jistě si vzpomenete na spoustu situací, kdy jste se se svým partnerem dohadovali o tom, jak to bylo, ale ani jeden z vás neuznal, že má pravdu ten druhý. Protože si to každý pamatoval jinak. Neexistuje pro to jednoznačné vysvětlení, jeho možnosti jsou ale rozhodně zajímavé. Zde je několik z nich:
Zaměření na emocionální vzpomínky je zesiluje a zvětšuje. Cokoli, na co se soustředíte, se stává důležitějším než to, na co se nezaměřujete. Negativní zaujatost vzpomínek a emocí znamená, že jsme schopni dělat méně důležité věci většími a pamatovat si je detailněji než ty, co jsou pro ostatní považovány za důležité.
Konfabulace spočívá v tom, že váš mozek vyplňuje mezery, které ve vašich vzpomínkách chybí, abyste jim dali větší smysl. To není lhaní, ale spíše vzpomínání na detaily, které se nikdy nestaly. Konfabulace má tendenci narůstat s věkem.
Implicitní paměť označuje vzpomínky, ke kterým se přistupuje nevědomě. Příkladem implicitní paměti je jízda domů, aniž byste si vědomě vybavovali, kudy jste jeli. Explicitní nebo vědomě vyvolané vzpomínky se objevují například v reakci na to, že se někdo ptá na cestu k vám domů.
Informace, které se dozvíte po události, mohou změnit vaši vzpomínku na ni. To zahrnuje detailní informace o události a pomáhá vysvětlit, proč mohou být výpovědi očitých svědků nespolehlivé.
Zároveň se může stát, že se vám některé vzpomínky slijí dohromady, nebo jednoduše budete mít problém zařadit, kdy se staly. To dává smysl, když uvážíte, že paměť se nevyvinula tak, aby sloužila jako fotografické album minulosti. Ale vyvinula se tak, aby pomohla člověku jednat v současnosti. Musí být tak ovlivněna přítomnými vnitřními a vnějšími podmínkami.
Pokud se vám tohle děje s partnerem často, snad vám výše zmíněné teorie poskytnou nějakou formu vysvětlení. V každém případě nemá smysl se o tom hádat, ale spíše si detailně vysvětlit, jak si danou situaci každý z vás pamatuje. Pak si můžete ověřit, jak to skutečně bylo a dojít k tomu, proč si to pamatujete jinak.
verywellmind.com, refersher.cz, psychologytoday.com
