Když se ze vztahu vytrácí radost a nastupuje strach. Terapeut Daniel Baumruk o toxickém vztahu

Co vlastně znamená označení toxický vztah?

Tento výraz dnes často skloňujeme ve všech pádech. Nicméně žádný vztah nemůže být toxický. Toxické může být jen naše chování, kterým vytváříme toxické prostředí neboli toxický životní prostor, ve kterém pak dobrovolně žijeme. O takové prostředí pečujeme společně s partnerem.

A jak poznáme, že je toto prostředí toxické?

S každým klientem objevuji stále nové příčiny nebo nějaké jejich modifikace. Zkusím je zjednodušeně popsat ve třech bodech. V první řadě bych rád sjednotil terminologii. Když mluvím o partnerovi, mám na mysli partnera ve zdravém vztahu, a když mluvím o protějšku, myslím tím iluzi partnera. Prvním znakem toxického prostředí je to, že nekomunikujeme a nesdělujeme si své emoce. Příčin může být celá řada, ale dvě nejčastější jsou tyto: neumí mluvit o svých pocitech nebo svému protějšku z nějakého důvodu nedůvěřuje. V obou případech u jednoho z protějšků převládá strach a obava začít komunikovat. Začíná tím naplňovat hezký citát: „Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí“. Ve vztahu tak vzniká napětí a odcizování. Sněhová koule nepohod se nabaluje. Další známkou toxického prostředí je manipulace. Protějšek vědomě či podvědomě dlouhodobě prosazuje své zájmy a potřeb na úkor svého protějšku. Posledním bodem je pak strach z konfliktu.

Čím je strach z konfliktu způsobený?

Většina lidí vyloženě konflikty nevyhledává, ale když přijdou, tak je dobré před nimi neutíkat. Ve vztahu se jim však nevyhneme, a pokud se jim vyhýbáme, tak dobrovolně necháváme spět vztah do záhuby. Klienti mi často říkají: „Já mám rád pohodu a klid, tak raději situaci přejdu nebo vytěsním, než abych ji řešil.“ Zapomínáme však na to, že konflikt je cesta k poznávání partnera a jeho potřeb a také cesta k sebepoznání. Právě díky třecím plochám, které nastávají jsme nuceni přemýšlet nad věcmi, vztahem, partnerem a sami sebou jinak a snažíme se vzájemně vyjednat prostor, ve kterém nám bude hezky a budeme zažívat vytoužený klid a pohodu. Je také rozdíl mezi tím, zda si klid a pohodu zajišťujeme cestou vytěsnění a rezignace, nebo vyjednáváním a aktivním přístupem skrze konflikt či konfrontaci.

Jak takový vztah vlastně vzniká?

Samotné kořeny si neseme od našich rodičů. Partnera si vybíráme právě dle jejich vzoru. Toto tvrzení je však poměrně obecné a na tuhle větičku navlékneme skoro vše. Opakují-li se nám v životě vztahy, ve kterých nás sužuje toxické prostředí, tak to znamená, že jsme se v naší kmenové rodině naučili být závislí. Jinými slovy – když se díváme po svém budoucím partnerovi, tak si nevybíráme partnera, což si rádi myslíme, ale vybíráme si otce nebo matku, abychom si v životě zajistili komfort, na který jsme zvyklí. Komfort, který si neumíme vytvořit, ale očekáváme, že nám jej bude vytvářet náš protějšek. Vzniká tak vztah role rodič => dítě ; dominance – submise a podobně. Výsledek je takový, že jsme nenašli partnera, ale protějšek - někoho, kdo nás umí udržovat v roli dítěte nebo naopak v roli rodiče. Není tak prostor, abychom od protějšku dostávali to, co ve vztahu očekáváme, protože toho ani jeden z těch dvou vlastně není schopný. Oba si „rochní“ ve svých rolích. A vysněné partnerství nemá prostor.

Jaké typy lidí se do těchto rolí pasují?

Nejčastěji se jedná o narcistní typy lidí. Možná pro vás bude překvapením, že jde často i o altruisty. Skutečně. Někdy i hodní lidé mohou hodně ubližovat. Narcisti se mohou projevovat jak dominantně, tak submisivně. U dominantních se setkáte s tím, že se snaží být často středem pozornosti, chtějí být vnímaní pozitivně, mít věci pod kontrolou dle svých představ, bývají často pedanti, musí mít ve všem pořádek a systém. Nutí vás v tom všem fungovat a jste nuceni v tom žít na úkor svého komfortu, a ten komfort zajišťovat dle představ vašeho protějšku. Zřídka kdy se setkáte s oceněním, protože to většinou nebude nikdy dost dobré. Pak jsou narcisté, kteří se projevují submisivně, a to znamená, že s vámi manipulují a získávají zajištění svých potřeb a pozornosti z pozice oběti. V obou případech bude protějšek stavěn do role sluhy. V prvním případě se bude člověk ve vztahu s takovým protějškem ponižovat a dělat ze sebe služku a v druhém případě bude v roli záchranáře, ale jeho protějšek získá vždy to, co chce. V takových vztazích není výjimkou psychické i fyzické týrání.

A co život s altruistou neboli s hodným člověkem? Nechce pro nás takový člověk to nejlepší?

Charakteristické je, že “hodní” lidé svůj protějšek mají na prvním místě a sebe na druhém místě či ještě níž. Udělají vše pro protějšek, děti, vnoučata, psa … ovšem na úkor sebe sama. Mnohdy si ani nevšimnou, že okolí o jejich dobrosrdečnost nestojí. Touží po klidu, harmonii a pohodě, ale právě oni jsou ti, kteří nevstoupí do konfliktu, takže se snaží udělat vše, aby konfliktu předešli a vy měli pocit, že je vše zalité sluncem. Vzniká tím ale velký nepoměr. On svůj protějšek bude znát velmi dobře, zato protějšek nebude znát jeho, protože o jeho potřebách se dozví velmi málo. V krizových situacích, které ve vztahu s protějškem řeší, tak vše řeší na úkor sebe a ještě s nadšením, aby svůj protějšek uspokojil. Bývá oblíbený u svých přátel a v práci, protože bude pravděpodobně velmi schopný, komunikativní, přátelský, strukturovaný. Taky se často projevuje tím, že se svým protějškem souhlasí. Když pak s přáteli „drbete“ o nepohodách ve vztahu, tak se vám často může stát, že řeknou: „Co ty máš za problémy… s takovým člověkem to máš pohádku…“, ale za zavřenými dveřmi to může vypadat jinak. Člověk, který s takovým altruistou žije, se pak může cítit, že žije ve zlaté kleci. Všechno je na první pohled skvělé a přitom není šťastný. Je to tím, že překážky, které se ve vztahu objevily, tak neřešili společně a vlastně nebudovali vztah. Když takoví klienti ke mně přijdou po 30 letech manželství, tak zjišťují, že se vůbec neznají.

Jaké mohou být další znaky toxického prostředí ve vztahu?

Co jsou znaky toxického prostředí? Uvědomíte si, že se vytratila radost a kontinuálně prožíváte strach a frustraci. Z toxických prostředí je tak třeba odejít co nejdřív, protože čím déle v nich setrváváte, tím větší závislost se buduje. Jakmile v daném vztahu začnete somatizovat a prostředí ovlivní vaše zdraví, tak o to hůř se z něj odchází. Někdy to může být až nemožné, protože na to nemáte prostředky a ani energii.

Je nějaká šance takový vztah narovnat?

Ano. Vystihuje to citát: „Kde je vůle, tam je cesta“. Bohužel v těchto vztazích té vůle moc nebývá a když, tak je jí málo a je rychle vyčerpatelná. Záleží samozřejmě na okolnostech, ale pokud to jde, tak doporučuji vztah ukončit, započít terapii, překročit svůj vlastní stín rodinné závislosti a upravit zdravěji kvalitu svého života k obrazu svému. Očekávat, že partner podstoupí terapii v plné sebereflexi a s ochotou je velmi malá. Narcistní typy lidí a altruisti vnímají svůj život velmi často jako ideální a diví se, proč to ostatní nemají stejně. V nich chyba není, a pokud přijdou na konzultace, tak poukazují, že chyba je v protějšku a ne v nich.