DENÍK BERLÍŇANKY: Čtyřka za zpěv z hudebky, trojka za obrázek z výtvarky

Dřív jsem tady psala o tom, že se mi líbí, jak německá škola podporuje kritické myšlení, míň se bifluje a víc se pracuje na projektech. Nikdy v životě bych však neřekla, jaký boj a biflování bude mít Kryštof s hudebkou. Hudební výchova, výtvarná výchova a tělocvik: tyto předměty se v Německu neberou jako něco oddechového, naopak právě na ně tady mají velké a často nesmyslné nároky. Jsme poměrně nehudební rodina, přiznávám otevřeně, takže takovým oříškem je pro naše dítě především hudební výchova. Kryštof z ní loni dokonce přinesl čtyřku i na vysvědčení, neuměl totiž jako cizinec začínající s němčinou správně zpívat německé písně a jeho učitelka to takto odrazila v konečné známce nejen u něj, ale i u dalších dětí ze zahraničí. Radši jsem to ani nekomentovala, jeho nechuť k německé hudebce tím ale samozřejmě vzrostla. A já se nestačím divit, co vše se musí biflovat.

Teď v šesté třídě musí umět vyjmenovat různé druhy všech nástrojů a jejich rozdělení do skupin, učí se zpaměti například druhy bubnů a mimo jiné musí umět německy detailně přesně popsat, z čeho je takový buben složený, včetně těch nejmenších součástek. Musí taky znát přesné složení dalších nástrojů, jejich pořadí a rozložení v orchestru a podobně.

Lepší to má syn ve výtvarné výchově, kreslení ho moc baví. I ta se však známkuje přísně. Nechápala jsem, jak mu někdo může oznámkovat třeba abstraktní obrázek a podle jakého klíče dostane třeba dvojku. Další kapitolou je tělocvik, kde musí děti umět různé cviky a pokud je nezvládnou, projeví se to v hodnocení. Nejsme jediní Češi, kteří si tohohle pro nás nezvyklého systému všímají, shodli jsme se na tom i s kamarády a trpí tím i naše kamarádka, Češka, která tu pracuje jako učitelka. „Jak mám proboha známkovat dětem obrázky?“ Útěchou může být jen fakt, že průměr z těchto předmětů se nezapočítává do celkového průměru předmětů, když chce jít dítě na gymnázium. To se tady v Berlíně chodí nejčastěji od sedmé třídy, základní školy jsou jenom do šesté.

Právě známkování z těchto oddychových předmětů nám kazí jinak dobrý dojem z místního školství. Kryštof se totiž jinak obdivuhodně zapojil do místní výuky. Nosí dobré známky z velkých prověrek z historie, z geografie, i z matematiky. A co nás těší a překvapuje asi nejvíc, dostává i dobré známky z němčiny pro Němce: zvládá mnohé písemky líp, než mnozí jeho spolužáci rodilí mluvčí a často nosí dvojky. Těší nás to, že se i přes covid a všechny komplikace s integrací tak dobře zapojil a škola mu jde.

Při životě v zahraničí často člověk srovnává a nachází to lepší i to horší v obou zemích. Přísné známkování „výchov“ ve škole je jednoznačně jedna z věcí, které tady podle mě nefungují ideálně a u kterých jsem ráda za český systém. Čím déle tady žiju, tím víc si uvědomuju, že si v Česku často nemáme opravdu na co stěžovat.

Když už jsem u Česka, tak tenhle zápisek píšu v období, kdy můj syn a celá jeho třída skončila v karanténě kvůli výskytu koronaviru ve třídě. Je teď taková situace, že sami nevíme, jak moc to ovlivní naši případnou cestu do Prahy na Vánoce, jak se to bude všechno vyvíjet dál. Kolem všeho vládne neuvěřitelný chaos a zmatek a nařízení se pořád mění.

Je to taky podobné jako v Česku. I když stále platí, že pandemii určitě Němci obecně zvládají lépe…