DANIELA KROULÍKOVÁ: Podpatky nezvládám, to raději krosnu

Z Ústí nad Orlicí se přestěhovala do Velké Británie, kde pracuje a připravuje se na výzvy jako Mount Everest nebo Mount McKinley. O strachu mluví třiadvacetiletá Daniela Kroulíková s úsměvem, miluje pivo, přejídání se, hloubky a výšky, a má za sebou výcvik podporovaný bývalým členem Royal Marine Commando. V romantické bílé halence sedí naproti mně a s půllitrem piva vypráví o tom, že se po tmě šplhá docela dobře, protože nevidíte, kam můžete spadnout a když si vzpomene, že zítra odlétá na Elbrus (5 642 m.n.m), dá si trochu zmrzliny…

Nadšení do tak adrenalinového sportu ve vás probudili rodiče, nebo to ve vás jednoduše vzplálo samo?

To je vtipná otázka. Naši mě od malička nutili do spousty sportovních aktivit a já všechny nenáviděla. Takže pokud bych měla v paměti zapátrat po nějaké hezké sportovní vzpomínce, asi bych žádnou nenašla. (smích) Byla jsem takové to líné dítě, které chtělo sedět doma u počítače, nebo chodit ven s kamarády. Místo toho mě naši pořád tahali někam s batůžkem. Hory, kolo, brusle. No hrůza! Nikdy se mi nikam nechtělo.

Byla jste tedy pravá princezna.

To vůbec. Spíš naopak. Rodiče ze mě byli nešťastní, protože jsem nosila roztrhané džíny a barevné kombinace bylo to poslední, na čem mi záleželo. Snažili se mě různými způsoby směrovat, abych byla holčička, ale moc jim to nešlo. Měla jsem kamarády kluky, se kterými jsme hrávali fotbal a tam móda nebyla úplně důležitá. (smích) Teď se ráda hezky obleču a namaluju, přece jen jsem žila nějaký rok v Praze a tam se člověk hodně přiučí. Ale že by mě bavilo strávit ráno hodinu v koupelně, to rozhodně ne. To tráví víc času před zrcadlem můj přítel.

Přítel vás ve vaší vášni podporuje nebo se o vás bojí?

Podporuje, on na tom mém lezení má totiž velkou zásluhu. Samuel (můj přítel) je Brit a bývalý mariňák. Poznali jsme se ve Vietnamu na horách, takže je vám asi jasné, jak to u nás doma vypadá. (smích) Potom, co jsme spolu vyšplhali pár hor, zabalila jsem si doma věci a přestěhovala se k němu do Anglie. Tam spolu žijeme, trénujeme a sdílíme naše životní lásky.

Říkala jste, že v Praze se vám nelíbilo, v Anglii jste šťastná?

To je pravda. V Praze jsem spokojená nebyla. Je to nádherné město, ale já jsem si ho neuměla užít. Doba, kdy jsem žila s bývalým přítelem v Praze, do toho studovala vysokou školu a pracovala, pro mě byla jednou z nejnáročnějších (hlavně psychicky) vůbec. Teď žijeme v Leedsu. Ne přímo v centru, to bych nezvládla po mé pražské zkušenosti, ale kousek od něj. V Anglii celkově se mi líbí, je to něco jiného. Ale že jsem stoprocentně šťastná, říct nemůžu. Mám tam výbornou práci, Samuela a hory na dosah.

Bylo pro vás těžké se napojit na anglickou vlnu?

Když jsem přijela, měla jsem takovou tu základní komunikativní úroveň angličtiny z univerzity. Ale stačila mi chvíle a teď mluvím asi líp anglicky než česky. Když jsme u té češtiny, trochu mi připadá, že žbleptám. Nežbleptám? (smích)

Nežbleptáte, opravdu. Pojďme dál. Vlastně výš. Kdy přesně se z vás stala milovnice hor a všeho, co se nezdá býti na dosah? Sporty jste přece nesnášela.

Vzpomínám si na den, kdy ještě žil můj táta a vyzvedl mě z dětského tábora, kam jsem jezdila. Jeli jsme se podívat do Toulovcových maštalí a šplhat tam na skály. To mi bylo asi deset, možná jedenáct. Drápala jsem se nahoru a byla jsem nadšená. Já i táta, protože mě konečně něco začalo bavit. A tak mě přihlásili do boulderingového kroužku, což je lezení po umělých skalách. A tak to všechno začalo.

Dostat se z umělé skály na vrchol šesti tisícovky ale není jen tak. Co vás dovedlo do cizí země, do zimy, a tak náročných podmínek?

No… Jsem z malého města, Ústí nad Orlicí, a po pražském kolotoči, který mě psychicky i fyziky tak vyčerpal, jsem ještě měla nějaké zdravotní problémy. Lítala jsem mezi CT hlavy a magnetickou resonancí, ale nikde se nic nenašlo. To pro mě byl signál pro konec “takového života.“ Zabalila jsem se a odjela.

Jen tak jste si zabalila batoh a odjela do hor? Co na to řekla maminka?

Dalo by se říci, že to tak opravdu bylo. Složila jsem stání závěrečnou zkoušku, šla se spolužáky slavit a po oslavném večírku jsem si v půl čtvrté ráno balila věci a jela na letiště. Mamince jsem o tom řekla ale s předstihem. Pár týdenním. (smích) Ona se na mě pořád zlobí, že jí nic neříkám včas. Čehož jsem si vědomá a je mi jasné, že pokud si to přečte ještě tady, hodně se zasměje. Ale věděla o tom dopředu a řekla mi, že jsem se zbláznila. Na jednu stranu měla strach o své dítě, na druhou ale říkala: „běž poznat svět, je to to nejlepší, co můžeš udělat.“ Ohromně mě podpořila a já jsem jí za to vděčná, protože to bylo opravdu to nejlepší, co jsem v životě udělala. Otevřely se mi oči, poznala jsem mnoho nových kultur a lidí a byla daleko od všedních problémů. Bylo to úžasné období plné poznání. Poznala jsem hory a sama sebe.

Kam jste odletěla?

Do Asie. Vietnam, mé oblíbené Filipíny, Singapur, Bali a ostrovy kolem. Nakonec z toho byl i Nepál, kam jsme se vydali s mým současným přítelem, kterého jsem potkala právě ve Vietnamu. Každopádně, první zastávka byla na Bali, kde jsem se podle plánu sešla se svými českými kamarády. S těmi jsme zdolali první horu Mount Rinjani (3 726 m.n.m), která je na ostrově Lombok.

To chtělo hodně odvahy. Byla jste připravená?

Nebyla. Vůbec. Taky mám z mého prvního výstupu ty možná nejhorší vzpomínky ze všech. Pamatuji si, že mě varovali, že to nebude jednoduché, jestli jsem si jistá, že to chci podniknout. Pochopitelně jsem řekla, že samozřejmě chci. A měli pravdu. Jednoduché to nebylo. Dopadlo to katastrofálně. Nejen, že jsem neměla oblečení, které jsem potřebovala, ale do toho nám ještě dva dny pršelo a mokré oblečení je jedna z nejhorších věcí, které se při lezení mohou stát. Na vrcholku foukal ohromný vítr, a to ihned prochladnete a hrozí vám omrzliny. Pořád to ale nebylo něco, kvůli čemu by se člověk otočil a šel zpátky. Teda alespoň já jsem to neudělala… Ale nezapomenu na to, jak sem seděla schovaná za kamenem, protože strašně foukalo, byla mi šílená zima a drkotala jsem zuby. Byli jsme skoro pod vrcholkem, asi 200 metrů, ale to se vám v takovém stavu zdá jako dálka. Skupinka cizinců tam založila oheň, my jsme se připojili k nim do kruhu, kolem sebe si dali jednu obrovskou deku a já cítila tu úžasnou energii a teplo z nás všech. Takhle jsme tam spolu seděli – lidi, co se v životě neviděli. Na to strašně ráda vzpomínám. Vždycky se totiž na všem snažím najít to dobré.

Na horách panují extrémní podmínky, kterým se ne každý dokáže přizpůsobit. Co hygiena? Je něco, bez čeho byste nikdy nevytáhla paty z domu?

(smích) Nejdůležitější ze všeho je opalovací krém. S make-upem a řasenkou se loučím už na letišti v Praze a snažím se s sebou nebrat ani zrcátko, protože kolikrát se člověk opravdu zděsí. (smích) Co si tedy beru vždycky, je hřeben, ale s hygienou je to celkově složitější. Je ale pravda, že jsou místa, kde potkáte každých tisíc výškových bodů hotel, kde si můžete zaplatit sprchu. Sice jen studenou, ale aspoň něco. Jindy je to komplikovanější a musíme si vystačit s vlhčenými ubrousky. Jak říkám, nikdy jsem nebyla princezna.

Nějaký den se to dá vydržet, ale delší výstupy musí být náročné i v tomto ohledu. Jak dlouho výstupy obvykle trvají?

Záleží na tom, kam se leze. Některé jsou na šest sedm dní, jiné na dva měsíce. Třeba Everest trvá až dva měsíce, protože se schází „kaskáduje“, kvůli aklimatizaci. Abych to vysvětlila, tak vylezeme do nějaké výšky, potom o kousek slezeme, aby se tělo zvládlo přizpůsobit podmínkám, a pak se může pokračovat dál.

Co pro vás bývá při výstupech nejhorší?

Asi nedostatek spánku a s ním i energie. Spaní ve stanech někde ve vysokých pláních je náročné samo o sobě. Když fouká silný vítr, vstává se v nelidskou hodinu, aby se stihl východ slunce, a víte, že vás čekají nebezpečné strmé cesty, je to opravdu náročné. Fyzicky i psychicky.

Kdo víc trpí? Fyzická nebo psychická stránka?

Pro fyzickou stránku je to výzva. Šlapete od rána do večera a kolikrát to leze na mozek. Ale jste v krásné přírodě a prostředí - to člověka drží. Ale i psychika někdy bývá náročná. Když jdete krpál nahoru, pořád lezete a už to vypadá, že bude nějaká zastávka, ale ona pořád není. Řekla bych, že u mě trpí obě stránky, ale ještě nikdy nebyly důvodem pro návrat domů.

Co by byl důvod pro návrat? Je něco, čeho se bojíte?

Jsou věci jako laviny, zlomeniny nebo omrzliny. To jsou ale věci, které se mohou stát kdykoliv. Výšková nemoc je něco jiného. Z té mám strach. Není to vnější prostředí, ale je to moje tělo, o které se bojím. Mám strach, že se nedokáže přizpůsobit tak, jak bych potřebovala. Dá se to trochu korigovat tím kaskádováním, stoupat výš a scházet níž, aklimatizovat se, ale nikdy vám nikdo neřekne, kdy je aklimatizace těla hotová. Když se cítíte dobře, můžete pokračovat. Ale kdo se cítí v osmi tisících metrech dobře, že jo.

Už jste se s výškovou nemocí někdy prala?

Jednou jsem ji měla. Bolela mě hlava a nemohla jsem vůbec spát. To je jeden z jejích projevů. Jiné jsou třeba střevní potíže, zvracení, teplota, špatné dýchání. Problém je, že na to neexistuje žádný lék. Pomůže sejít trochu níž, anebo den počkat na místě, aby si tělo odpočinulo, a ještě se trochu aklimatizovalo. Nejdůležitější je sledovat kolik kyslíku je v krvi. Na to je takový kolíček na prst, který to měří. Pokud by se výšková nemoc dostala do určité fáze, je životu nebezpečná. Několik lidí na ni v horách už zemřelo. Z toho mám obrovský respekt. Naštěstí jsem ještě nikdy neměla tak velké problémy. Jednou jsem měla otravu jídlem a dva dny jsem měla střevní potíže. Výpravu jsem ale v pořádku dokončila a dole v nemocnici jsem dostala jen nějaké prášky.

Není to procházka růžovým sadem. Dá se na takové podmínky vůbec připravit?

Jsem zastáncem toho, že, kdo chce, ten dokáže. Mám nějaký sen, připravuji se na něj, dávám do něj všechno a uvidíme, jestli se splní. Připravuji se více méně denně. Každé ráno běhám do práce (tam a zpět je to asi 12 km), po práci běžím do posilovny, která je na půl cesty, tam jsem hodinu nebo hodinu a půl. Mám crossfitovou lekci, při které se zaměřuji na kardio, angličáky, dřepy s výskokem, veslování, zvedání gum atd. Potom běžím domů, najím se, vyspím se, a to celé znovu další den. Víkendy se snažíme se Samem podnikat různé výlety a dobrodružství, jdeme na nějaký menší výšlap, spíme ve stanu, aby se mi týdenní rutina nezprotivila. Chodíme třeba s těžkými batohy a závažími, abychom si zvykly na těžké váhy, když lezeme. Někdy zase strávíme celý víkend u televize s vínem a spoustou jídla.

Když jsme u jídla, máte nějakou speciální stravu nebo dietu?

Speciální stravu mám, ale asi úplně jinou, než si myslíte. (smích) Ne, pravdou je, že se snažím jíst tak, abych měla dostatek všech vitamínů, minerálů, vlákniny atd. Snažím se jíst vyváženě, ale nic si nepočítám ani nekontroluji. Jím, když mám hlad. A sním to, co si myslím, že moje tělo zrovna potřebuje. A co se týče té speciálnosti… Když mám před výpravou, tak je to nejlepší. Strašně moc se přejím všeho, co miluju, protože vím, že se mi toho dlouho nedostane. Takže si dám pizzu, hamburgery a hodně piva. (smích) V horách vzpomínám na ty dobroty, které jsem si najedla do zásoby, protože tam se jí hlavně proteinové tyčinky, sušené maso, sušené ovoce, trvanlivé věci a sáčkové potraviny. No a když se vrátím, zase se všeho dobrého přejím. Takhle to praktikuji a skvěle mi to vyhovuje.

Na nadcházející roky máte velký plán, který se jmenuje 7 Summits. Na co se z něj těšíte nejvíc?

Tuhle otázku jsem dostala i v televizi a je těžké na ní odpovědět, protože každá hora má něco do sebe. Těším se, že budu zase na jiném kontinentu, ty výšlapy jsou už jen takové koření. Kam se ale těším asi nejvíc, a vlastně moc nevím proč, je Aconcagua (6 959 m.n.m). Já totiž neberu hory podle výšky, ale podle obtížnosti. Každá totiž vyžaduje absolutně odlišnou techniku a já vím, že některé hory, které jsem už slezla, jsou třeba náročnější než některé hory ze 7 Summits.

Velikán Mount Everest. Na ten se netěšíte? V posledních letech se z něj stala slušná turistická atrakce. Říká se, že pokud máte peníze, téměř vás tam vynesou. Co na to říkáte?

Je pravda, že se stal velice navštěvovanou destinací a je to už trochu komerční místo. Dá se tam dostat dokonce i vrtulníkem (pouze k Basecampu a některým přistávacím bodům, rozhodně ne na vrchol, pouze v rámci záchranné akce, i to je ale dost riskantní) – v tom případě hrozí zmiňovaná výšková nemoc, protože se tělo vůbec neaklimatizuje. Pořád si ale myslím, že i když si můžete zaplatit někoho, kdo s vámi jde, nese vám batoh a pomáhá vám, pořád musíte být výjimečně připraveni abyste to zvládli. Člověk by musel být blázen, aby tam šel jen tak. Je to i pro mě obrovská výzva. Proto mám Everest až na konci, abych předchozími výstupy získala zkušenosti a přesvědčila se, že to zvládnu.

Nemůžu se nezeptat na finance. Máte nějaké sponzory, nebo jak to funguje

Jsem členem Kilpi racing teamu a značka Kilpi mě plně zásobuje oblečením. Mým úkolem je ho testovat a podílet se tak na vývoji a vylepšování produktů, což je perfektní. V lezecké výbavě hraje obrovskou roli kvalita, protože se na oblečení na sto procent spoléháme. Kilpi mi tento komfort a jistotu dává. Jelikož se cena plné výbavy pohybuje okolo 100 až 200 tisíc korun, kdybych si měla všechno hradit sama, byla bych ve velké finanční tísni. Výpravy si ale sama hradím, ty malé zvládám, ale na ty větší stále hledám sponzory, protože velké výpravy ze 7 Summits, jako Denali nebo Everest, šplhají do řádu milionů, a to sama nezvládnu. Sponzory hledá i Samuel, který má jako bývalý mariňák obrovskou podporu od vojenských jednotek. Já hledám tady v Česku, snad budeme úspěšní podaří se nám náš plán společně zrealizovat, jelikož jsme opravdu skvělí parťáci a když lezeme společně, je to pro mě ještě větší zážitek.

Jste mladá, je vám 23 let. Navíc jste žena. Nebýváte na expedicích v nevýhodě?

Samozřejmě, že od okolí slýchávám, že jsem na tom moc mladá a že nemám tolik zkušeností. Ale já si myslím, že věk není hranice. Je pravda, že jsem vždycky z expedice nejmladší, což má trochu nevýhody. Mladší člověk se totiž hůř aklimatizuje na nadmořskou výšku. Což možná zní jako paradox, ale čím je člověk starší, tím lépe se jeho tělo přizpůsobuje. A to je to, z čeho mívám strach, to je ta výšková nemoc, která poté hrozí.

Otázka budoucnosti. Plánujete ji? Pokud ano, vidíte se na horách, nebo s dětmi?

Ráda bych se lezení věnovala celý život, ale vím, že bych se tím nechtěla živit. Nerada míchám koníčky a práci a myslím si, že pokud by se lezení stalo mojí prací, přestala bych z toho mít tu radost, kterou z toho mám teď. Práci mám pro vydělání peněz na to, co mám ráda. A koníčkům se věnuji a mám z nich radost. Lezení je moje láska, kterou právě prožívám se svou druhou láskou Samuelem, takže mám všechno, co bych si mohla přát. Jednou bych ale určitě chtěla rodinu a jsem připravená, vzdát se kvůli ní životu nebezpečných výprav, protože bych nikdy nechtěla, aby moje děti přišly o rodiče. Takže děti plánuji, až si odbydu ty největší “divočiny“, které mě teď vzrušují a naplňují.

Autorka rozhovoru: Tereza Burdová