Žádné statistiky nečteme rádi, doufáme, že budeme mít štěstí a zemřeme v plném zdraví až ve věku, kdy budou naše děti plně zajištěné. Ale ruku na srdce: můžeme vědět na sto procent, že neštěstí zůstane na horách a lidi nechá na pokoji?
Ve skutečnosti je to tak, že všichni máme nějaké obavy, ale jen proto, že se nám nad nepříjemnými věcmi nechce přemýšlet, tak ani nedokážeme najít odpovídající řešení.
Upřímně – nedokážeme zabránit nehodě, nemoci, ani smrti, ale můžeme zamezit nepříjemným následkům plynoucím ze ztráty příjmů a následné chudoby. Lidská společnost totiž vynalezla pojištění.
Poznáte se?
Připadalo nám zajímavé oslovit čtenáře s dotazem, zda se v životě něčeho obávají a zda je případně napadlo své obavy řešit nějakou pojistkou? Nebo sázejí na prevenci, na pomoc blízkých, na náhodu?
Odpovědi si byly navzájem podobné jak vejce vejci, přečtěte si ty nejtypičtější. My jsme se v nich poznali a požádali jsme o komentář vedoucího odboru vývoje produktů pojištění osob v pojišťovně Kooperativa, pana Štěpána Minaříka, aby vysvětlil, zda je v jednotlivých životních situacích užitečné pojištění, jaké a proč.
Táta se s ničím nepáře
Vojta (36 let, ženatý, 1 dítě + brzy druhé miminko, zaměstnanec autoservisu, Ostrava)
Vojta je správný Ostravák, od rány, zvyklý starat se sám o sebe: „Pokud mám z něčeho obavy, tak z toho, že přijdu o práci, protože máme hypotéku. Ale dokud jsem zaměstnaný, tak mám zdravotní a sociální pojištění u státu a jsem v klidu. Dostal bych přece nemocenskou nebo případně invalidní důchod, ne? Komerční pojištění je tahání peněz z lidí, neznám nikoho, kdo by nějakou pojistku potřeboval. Kdo má peníze navíc, tak si je šetří.“
Štěpán Minařík: Vojta je, stejně jako většina tatínků malých dětí v situaci, kdy na jeho příjmech budou ještě dlouhá léta závislé jeho děti. Možná neví, že z příjmu cca 30 tisíc měsíčně hrubého vyměří správa sociálního zabezpečení při třetím (nejvyšším) stupni invalidity důchod jen asi 13 tisíc. Výpadek příjmů 10 tisíc každý měsíc by mu mohly právě nahradit peníze z komerčního pojištění, kdyby ho měl. A k tomu šetření – aby Vojta našetřil milion při odkládání tisícovky měsíčně, musel by spořit 1000 měsíců, tj. 83 let. Zatímco peníze z pojistky by dostal, jakmile by se mu něco stalo a hned třeba první měsíc poté, co se pojistil. Navíc na životní pojištění může přispívat zaměstnavatel, to je velká výhoda.
Věčně zapřažená máma
Lenka (35 let, rozvedená, 2 děti ve vlastní péči, referentka, Plzeň)
Lenka, jako maminka malých dětí, má nějaké obavy stále: „Nejvíc se bojím o děti, takže těm platím úrazové pojištění. Sama pojištěná nejsem, myslím, že úraz mi nehrozí, nesportuji a autem také nejezdím. Žádné další pravidelné výdaje si ani nemohu dovolit.“
Štěpán Minařík: Lenka je starostlivá maminka, ale neuvědomila si, že nejhůře by dětem bylo, kdyby se něco stalo právě jí. Ona sama by měla mít uzavřené životní pojištění a to tak, aby byly případně pokryté měsíční náklady domácnosti, kdyby z důvodu nemoci nebo úrazu přestala vydělávat. Lenka stejně pojistné platí - dětem na úraz, přitom jejich zlomená ruka pro ně neznamená existenční ohrožení. Kdyby ty samé peníze dala do svého pojištění, může být mnohem klidnější. Dobře pojištěné děti jsou ty, které mají pojištěné rodiče!
Vysmátý flegmatik
Marek (31 let, svobodný, technický konzultant, Brno)
Marek se od rodičů odstěhoval teprve nedávno: „Nenapadlo mě, že bych se měl něčeho obávat, hodně sportuji, jsem v kondici, není se čeho bát. Nejsem si jistý, ale v dětství mi matka sjednala úrazové pojištění poté, co jsem si na kole zlomil ruku. Myslím, že máma to pojistné pořád platí. Tak asi pojištěný jsem.“
Štěpán Minařík: Kdo žije jako Marek dosud sám a nemá dluhy, nemusí být pojištěný pro případ smrti, nebo alespoň ne na vysokou částku. Ale i Marek může onemocnět a stát se invalidním, tedy být odkázán na invalidní důchod. Není totiž pravda to, co si lidé většinou myslí, že totiž invalidita je vždy jen následek úrazu. V naprosté většině případů se lidé stávají invalidní po prodělaných nemocech. Marek by v žádném případě neměl svou úrazovou pojistku rušit, ale měl by navštívit některou z poboček pojišťovny a tam s odborníkem probrat, jak smlouvu upravit, aby byl rozumně pojištěný proti rizikům, která mu skutečně hrozí a na částku, kterou bude potřebovat. Pravděpodobně bude zohledněna jeho věrnost nějakým bonusem a bude mu doporučeno, jak se připojistit v budoucnu po narození dětí atd.
Úvahám o vlastní bezmoci se člověk neubrání
Anna (59 let, žije sama, 2 dospělé děti, laborantka, Hradec Králové)
Anička je praktická, moudrá a ukázněná: „Já mám největší strach, co bude, až nebudu moci pracovat. Nechci být dětem na obtíž. Životní pojištění mám uzavřené už několik let. Mám totiž nemocnou kamarádku a vím co to je, když má člověk vystačit s invalidním důchodem. Uvažovala jsem takto: když si budu peníze šetřit do matrace, tak z nich stejně nebudu nic mít, budou v matraci, dokud neumřu. Navíc nenaspořím dost, abych byla v případě invalidity dlouhá léta nezávislá. A přitom když si budu platit pojištění a něco se mi stane, sjednaná částka mě zajistí. A když umřu, dostanou peníze z pojistky moje děti a bude to víc, než by našly v té matraci.“
Štěpán Minařík: Anička udělala dobře, že pojištění uzavřela již před lety. Má tak šanci vytvořit si dostatečnou rezervu na dobu po odchodu z aktivní práce. A udělala dobře, že myslela právě na možnou invaliditu, protože s věkem všem roste pravděpodobnost nemocí, které k ní mohou vést. Neplatí nic navíc ani zbytečně.
Není to jen strašení?
Můžeme být opatrní a zkusit se vyhnout úrazům, ale víte, že naprostá většina invalidit (až 96 %) následuje po nemoci, nikoli po úrazu? Opravdu se dokážeme prevencí vyhnout všem nemocem? Kdo má rád čísla a grafy, může se podívat na stránky České správy sociálního zabezpečení, kde je graf nově přiznaných invalidních důchodů pro všechny věkové skupiny a různé diagnózy. Možná bude překvapený, jak vysoko si stojí třeba duševní onemocnění u mladých lidí. Je druhé hned za novotvary, řekli byste to?
Klid a pohodu si koupíte za pár stovek
Je v tom kus pravdy: žít se má pro ten dnešní den, užít si každou chvíli. Není potřeba prožívat tíseň z představy co s námi a našimi blízkými bude, když nás potká nemoc nebo nehoda. Stačí tu úvahu vést jednou, uzavřít pojištění a pak se jen občas přesvědčit, že je vše nastavené OK. Co bude, to bude. Vždyť možná nakonec opravdu budeme mít štěstí a nic vážného se nám nestane. A kdyby ano, budeme mít alespoň peníze. Za ten klid a pohodu to stojí.
