Stačilo jedno malé, avšak velmi významné gesto, aby se Rosa Parks zapsala do světových dějin. Při příležitosti výročí jejího úmrtí si proto pojďme připomenout život, činy a odkaz této ženy, která stála za významnými událostmi, jenž zahýbaly celou Amerikou.
Na svět přišla jako Rosa Louise McCauley v Alabamě 4. února 1913. Narodila se v době, kdy v jižních státech USA platily tzv. zákony Jima Crowa, tedy různá nařízení o rasové segregaci (platné od roku 1876 do roku 1965, pozn. redakce). Ačkoliv měla její rodina různé kořeny, částečně byla Afroameričankou, čemuž odpovídala i barva její kůže. A podle toho se k ní lidé také chovali. V několika záznamech se nechala slyšet, že rasovou segregaci a odlišná práva bělochů a černochů vnímala už jako malé děvče. Tenkrát ale ani zdaleka netušila, že jednou bude jednou z hlavních aktérek, díky které se vše změní.
Přesuňme se do 50. let minulého století, kdy byla rasová segregace v USA naprosto běžná, především pak v jižních státech. Pravidla a nařízení se týkala téměř všeho – od návštěv škol, kin či restaurací až po užívání prostředků veřejné dopravy. V autobusové a vlakové dopravě bylo striktně odděleno sezení pro občany s bílou a tmavou pletí. V té době již byla Rosa vdaná za Raymonda Parkse, spolu se kterým žila ve městě Montgomery. Stejně jako její manžel, i ona byla aktivní ve hnutí za občanská práva. Vstoupila do NAACP (National Association of the Advancement of Colored People), což je lidskoprávní organizace, jenž se zaměřuje na obranu práv Afroameričanů. Aktivně se zapojovala do boje proti segregaci, její moment měl ovšem teprve přijít.
Jak již bylo zmíněno, rasová segregace se týkala i prostředků hromadné dopravy. V autobusech to v praxi vypadalo tak, že první část byla vymezena pro bělochy. Od středu (cca 5. řady) dál mohli sedět černoši. Jakmile by ale byla první část plná, měli lidé tmavé pleti uvolnit místa těm s pletí bílou. Dokonce platilo pravidlo, že pokud již v prvních řadách seděli bílí pasažéři, ti s tmavou pletí museli nastoupit předními dveřmi, aby zaplatili jízdné, poté z autobusu vystoupit a nastoupit dveřmi zadními. Při jedné takové scéně se Parks stalo, že jakmile zaplatila jízdné a byla venku, aby nastoupila zadními dveřmi, řidič jí ujel. Řidič autobusu se jmenoval James F. Blake a Rosa se mu od té doby vyhýbala. Ale o několik let později se s ním opět setkala.
Byl čtvrtek, 1. prosince 1955 kolem 6 večer. Rosa Parks nastoupila po práci do autobusu a sedla si na místo v první řadě zadních sedadel vymezených pro černochy. Autobus se pomalu zaplňoval, přední část pro bělochy byla plná úplně a další bílí cestující si neměli kam sednout. Řidič autobusu, zmiňovaný James F. Blake, tedy požádal černochy sedící v první řadě pro ně vymezené, aby uvolnili místa bělochům. Ostatní cestující místa, i když poměrně otráveně, uvolnili, Rosa Parks nikoliv. Její prosté „ne” se v tu chvíli zapsalo do dějin. Řidič jí pohrozil, že ji nechá zavřít. A Rosa Parks odvětila, ať to udělá.
Přivolaná policie ženu opravdu zatkla a u soudu poté dostala pokutu, dohromady 14 dolarů. Parks nebyla první, která rasové segregaci vzdorovala. Ona ale byla, jakožto vdaná, zaměstnaná a spořádaná žena, vhodnou kandidátkou na to, aby získala podporu větší části obyvatel. Což se také stalo.
Ještě o víkendu byl připraven a vyhlášen bojkot autobusové dopravy v Montgomery. Ten začal 5. prosince 1955 a trval déle než rok, neuvěřitelných 382 dní a zúčastnila se ho většina černošského obyvatelstva města (přibližně 50 000 obyvatel). Byla založena nová organizace, která bojkot vedla – Montgomery Improvement Association (MIA), v jehož vedení se mimo jiné objevil i Martin Luther King, Jr.
V červenci 1956 shledal obvodní soud shledal segregační zákony Jima Crowa neústavními. Vlna černošského hnutí dosáhla až toho, že byl v roce 1964 přijat Zákon o občanských právech, který zakazoval rasovou segregaci ve veřejných prostorách a zaměstnáních. Pro černošskou populaci se tímto otevřely dveře k dříve nepředstavitelným, dnes již naprosto běžným, možnostem.
Po slavném autobusovém indicentu přišla Rosa o zaměstnání a jiné se jí nedařilo sehnat. Stala se cílem různých výhružek a zastrašování, a tak se s manželem přestěhovali do Detroitu, kde začala pracovat v úřadu demokratického kongresmana. Ačkoliv se stala slavnou a uznávanou, její život zdaleka nebyl jednoduchý. Stále však aktivně prosazovala, podporovala boj za občanská práva a obdržela řadu ocenění. Její prosté „ne” se zapsalo do historie Ameriky. Zemřela 24. října 2005 ve věku 92 let. Její činy, odvaha a odkaz však budou žít navždy.
