Velké holčičí trable
Tak jsem to zase podcenila. Mám pocit, že už jsem fakt asi stará a ze svých mladých let si nepamatuji ani zbla. Při dceřině nástupu do školky jsem se děsila náhlé záplavy růžové barvy, odporných kýčovitých koníků a podobných důsledků vstupu do holčičího kolektivu.
Nic takového nenastalo. Teda alespoň zatím. Co ale nastoupilo plnou silou, je velká dětská deziluze. Žila jsem v dojmu, že je moje dcera společenská, chytrá holčička, která nemá problém s navazováním sociálních kontaktů. Školka mě vyvedla z omylu.
Pidi se těšila na nové děti (malý bratr ji už nebavil), na písku ještě před začátkem školního roku usilovně trénovala oslovování cizích dětí a já si to všechno malovala jako procházku růžovým sadem. Znáte to – dvě holčičky s culíčky si spolu stavějí domečky pro panenky, špitají si na školkové zahradě a navázané přátelství jim úspěšně vydrží až do důchodu. Chyba! Dcerka si pěkně zatepla vymyslela imaginární kamarádku. Věřila jsem jí. Že je kamarádka vymyšlená, jsem zjistila až podle seznamu dětí na dveřích jejího oddělení. Nu což, Adinka Pidi pomohla překonat první krizové týdny a zmizela tak rychle, jak se objevila.
A pak to začalo. Při každé cestě ze školky se ptám, s kým si hrála, co dělala a co bylo k obědu. Obligátní kaši s masíčkem už pomíjím, tajemné činnosti, které mi nesmí prozradit, už taky nějak považuji za součást rodinného koloritu, ale překvapovalo mě, že si dlouho hrála sama. Ve školce i na zahradě. Pak potkala Aničku, a mně spadl kámen ze srdce. Hurá, slavila jsem a v duchu se uklidňovala, že to s tím začleněním zase nebude tak zlé. Je to ještě horší, než jsem si dovedla představit. Anička si s Pidi totiž už nechce hrát. Už dva týdny se jí vytrvale straní a včera se dokonce vyjádřila v tom smyslu, že už moji dceru nemá ráda. A moje malá holčička je z toho nešťastná. Snažila jsem se působit na křehkou dětskou dušičku různými metodami – vysvětlováním (je unavená, nemá náladu…), motivací (tak si hraj s Eliškou, ta je milá a ráda tě přece má), rezignací (tak si najdi nějakého klučičího kamaráda) a dnes ráno už i naštváním. Došly mi prostě síly i argumenty. Krom toho mi to chodící neštěstí rve srdce. Nadechla jsem, vydechla a při česání culíku prohlásila, že Anička je asi prostě nafoukaná a neumí se chovat. Protože to, že někoho nemám ráda, se neříká. Nikomu. Nikdy. A basta. A už vůbec ne tak milé, chytré, hodné, zrzavé a pihaté holčičce. Mojí! Ulevilo se mi.
Celou cestu ze školky jsem si tu ranní přednášku vyčítala. Kam se podělo moje rozhodnutí vychovat tolerantní a chápavé jedince? Udělala jsem fatální chybu ve výchově! Za pár let sklidím ovoce své špatné výchovy v podobě sobecké a zlé holčičky, která si bude myslet o jiných jen to nejhorší! Fuj, jsem to ale špatná matka!
Z blbé nálady mě vyvedlo odpolední vyzvedávání. Začala to už paní učitelka – jiné mamince při oblékání synka vykládala, že děti vede k tomu, aby když jim někdo něco udělá, neváhaly a vrátily mu to. „Je to stejné jako v životě – ten, kdo pořád ustupuje, na to většinou dojede!“ Spadla mi brada. A klesla ještě hlouběji, když mi moje zářící sluníčko v bundě od bahna líčilo, jak si na zahradě vařila s Eliškou jídlo o několika chodech a o Aničce – noční můře posledních týdnů, nepadlo ani slovo. No vida!
