Velká máma

Mohla se zhroutit, uzavřít a nadávat na celý svět, proč zrovna ona. Neudělala to. Napsala knížku (pod jménem Vera Fina) Máma, laskavé vzpomínky na vlastní dětství. A k tomu teď přidala ještě jednu, nazvala ji Velká máma a ohlíží se v ní za svojí nemocí. Upozorňuje ale, že se čtenáři nemusí bát, není smutná, hrůzostrašná, ani ufňukaná, ale stejně jako první je především laskavá. „Chci, aby se lidi zpomalili, zastavili, podívali nahoru. I nebe pomáhá,“ říká. Své knihy posílá do celého světa. Dostal ji třeba i režisér Miloš Forman nebo Karel Gott. „Prostě se ráno probudím a řeknu si, pošlu ji Gottovi. A udělám to, jako malé dítě. Máme se totiž od nich co učit. Umí používat intuici, na rozdíl od nás dospělých, kteří zapomínáme,“ dodává. I proto se pustila do psaní své třetí knihy. Bude se jmenovat Maminčiny pohádky.

1. února knihu Velká Máma pokřtí v jedenáct hodin v Pražském Faustově domě. Vzkazuje, že každý je srdečně zván. Kmotrem bude zpěvák Láďa Kerndl a hostem lékař spolupracující s projektem Onkomaják.

Jestli vás zajímá Věřin příběh, tady je.

...Napsala knížku, má svůj blog a vyrobila kalendář z vlastních fotek, se kterým objíždí, jak sama říká, dobré lidi. Má za sebou rakovinu, po které ji zůstala stomie, neboli vývod bokem a silný pocit, že onemocněla proto, že žila blbě. Taková česká Anita Moorjani, autorka bestselleru Musela jsem zemřít.

Nalévá mi punč bez alkoholu a přináší kus obrovského frgálu, který dostala na Moravě na křtu své knížky Máma (napsala ji pod pseudonymem Věra Fina). „Když se mě lidé ptají o čem je, říkám, že o ničem,“ směje se. „ Je tam třeba kapitola Prádlo, jak moje maminka prala a já běhala, jako malá mezi mokrými cíchami.“ Dopisovala ji v největším pekle chemoterapie a ozařování. „Můj muž mi volal do nemocnice, že potřebuje ještě dvě stránky kvůli tiskárně. Tak jsem napsala pod opiáty básničku. Druhý den jsem vůbec nevěděla, co v ní je,“ vypráví. V rychlosti ji přečtu, je dobrá a upřímná. „V blogu píšu o minulosti, třeba vzpomínám na babičku, na kamarády z dětství, na mámin tažený štrúdl, na staré lampové rádio z chalupy a večerního Hajaju. Lidi to baví. Myslím, že v dnešním ultrarychlém světě volají po brzdě. Chtějí jednoduché věci. Všechno, co má opravdu smysl, je totiž jednoduché jak facka,“ říká. Několik měsíců po rakovině se rozhodla, že nafotí kalendář a bude s ním hledat slušné lidi. „Víte, kolik jich je? Mraky! Ale jsou schovaní, potřebuju je vytáhnout. Aby je ti druzí viděli,“ dodává. Sebere svůj „Mámin kalendář“ a vyrazí s ním na, jak říká, putování. Pak ho vyfotí na místě, kde se jí líbí, nechá ho tam jako poděkování a na svém blogu o tom napíše. „Zatím mě nikde neodmítli,“ usmívá se.

Miss s modrou značkou

Věřin život připomíná houpačku. Z neuznané dcery, příležitostné modelky s fotkami v časopisech, domácí puťky pod kuratelou bývalého manžela, se stala pravou rukou šéfa velké automobilky a miss sympatie v televizním finále o nejkrásnější kuchařku. „Chodila jsem po pódiu v deseticentimetrových podpatcích a teď jezdím na kontroly onkologie a za oknem auta mám cedulku s modrým znakem invalidy. Je to tak moc, moc náročné. Ale nepadám na duchu, on je motorem štěstí. Není to fráze,“ konstatuje. Je přesvědčená, že se ke své rakovině „prožila“. Mluvila o tom i s farářem v brněnském Masarykově onkologickém ústavu. „Prý ať se vyzpovídám. Tak ze mě u hrnku s čajem všechno padalo. O problémech s ex manželem, o špatném vztahu s maminkou a bráchou, o starostech a trápeních. Jakoby se něco uvolnilo. Říkal mi, že jsem všechno zlé zadržovala v sobě, nedokázala jsem špatné věci vypustit, proto ta rakovina konečníku,“ říká.

Protože je Věra mladá, má malé dítě a v rodinné anamnéze bylo několik nádorů, udělali jí testy, nakolik je její nemoc zaviněná geny. Výsledky? Dědičná souvislost se nepotvrdila. „Nekouřím, nepiju, vařím z domácích surovin. V ten moment, když přišly výsledky, jsem věděla, jak se jmenuje moje rakovina. Stres,“ říká.

Měsíc po ukončení ozařování a chemoterapie šla na kontrolní tomograf. „Lékaři padli na záda. Nádor zmizel, zbyla po něm jen stopa. Obvykle se zmenší nebo přestane růst, ale můj prostě zmizel. Možná jsem se z něj opravdu vyzpovídala, pustila ty bolesti a křivdy“ věří. (Ale i onu „stopu“ navrhli lékaři radikálně řešit a udělali Věře stomii.) Kroutím hlavou, její příběh mi hodně připomíná bestseller Musela jsem zemřít Indky Anity Moorjani. V kómatu, kdy jí už lékaři nedávali vůbec žádnou šanci, prý pochopila, proč onemocněla rakovinou. Vzbudila se, uzdravila a začala jít jinak, podle svých představ.

Kapesník pod mrakodrapem

První manželství, ze kterého má dvě dospělé děti, se Věře příliš nepovedlo. „Byla jsem pro muže kuchařka, uklízečka, pradlena, švadlena, všechno, jen ne já, Věra. Když jsem mu řekla, chci se rozvést, zeptal se mě, co bude k večeři. Dlouho mi připadalo, že mé manželství padá z posledního patra mrakodrapu a já ho dole chytám do kapesníku. Mému muži se třeba nelíbilo, když jsem si našla místo asistentky v mezinárodní firmě, najednou už jsem nebyla poslušná žena od plotny. Do svého nynějšího muže,“ pohladí po ruce partnera Petra, který sedí vedle ní,“ jsem se zamilovala proto, že mě doslova zdvihl ze země. Řekl, ty jsi milá, rozumná, k něčemu,“ vzpomíná.

Velmi problematický vztah měla i s maminkou. Jak sama říká, bez lásky, pohlazení i pochopení dokonce i ve chvíli, kdy přišla říct, že je vážně nemocná. Když vypráví o setkání s rodiči, má slzy v očích. „Říkali, že jsem si rakovinu vymyslela, že mi nevěří. Bylo to dramatické, s křikem. Ale i tohle moje nemoc nakonec asi posouvá k lepšímu,“ doufá. Nejdřív se bála matce svou knížku dát, píše v ní i o tom, jak brečela pod peřinou a prosila, aby ji měla ráda. „Zabalila jsem ji pod stromeček. Ještě ten večer mi poděkovala, prý je dojemná,“ říká Věra.

Na šíleném tripu

Na chvíli, kdy jí po vyšetření sdělili, že má nádor, si pamatuje velmi přesně. „Sedla jsem si a ptala se dokola sama sebe, co budu dělat. A pak mě napadlo, že to napíšu na blog, aby mě lidi podpořili. Babička mi říkala, když tě v životě všechno zklame, popros Boha. A já věděla v ten moment, že potřebuju, aby se za mě někdo pomodlil. Někteří, kdo blog četli, mi pak psali, že jsem blázen, že mluvím o rakovině veřejně, že je to nemoc nelásky a já že se jen jejím prostřednictvím prezentuju. Bylo mi to jedno. Jiní mi psali to, že za mě nechávají sloužit mše. Za nemocnou holku z blogu.“ Partner Petr ji přeruší. „Abyste si nemyslela, že jste přišla do rodiny náboženských fanatiků, to nejsme.“ A Věra mu taky skočí do řeči, „já dřív chodila do kostela, hlavně když jsem se cítila sama, bez kamarádek, blízkých, v problémovém manželství. Stála jsem tam a prosila o lepší časy. Počkejte, řeknu vám ale něco, co jsem vlastně ještě nikomu neřekla.“ Vstane a jde ke knihovně, vrací se a v ruce nese Bibli. „Podívejte, co se mi stalo. Bylo to po nějaké šílené hádce s prvním manželem. Klečela jsem doma u postele zrovna nad touhle knihou, brečela a prosila, ať se něco změní. A taky jsem si říkala, Bože jsi vůbec, jestli jo, tak mi dej, do háje, nějaký znamení. Jak mi ukápla slza, na zlatém nápisu Bible se objevila tahle skvrna, která už nikdy nezmizela. Zkoušela jsem udělat další, slanou vodou i slzami. Už se to nepodařilo.“ Věřin partner Petr dodává se smíchem, že by tehdy musela nejspíš brečet lučavku královskou. „Pro mě to bylo znamení,“ říká Věra.

Když byla po operaci, ležela asi deset dnů na JIP pod vlivem silných opiátů. „Většina lidí má z tohoto stavu příjemné vzpomínky. Já úplně hrozné, lítala jsem galaxiemi, okolo potoky krve, nechci na to moc vzpomínat, šílené. Tehdy jsem udělala s Bohem dohodu. Když mi dáš druhou šanci, budu velebit život, veřejně, jakkoli. A já ji dostala. Asi mi tím řekl, tak se holka ukaž. Tak ukazuju.“