Vánoční dojímání
Jestli má něco našlápnuto sklouznout k uplakanému kýči, pak jsou to Vánoce. Jasně, brečet se při nich má, ale radostí. Sentiment z nich občas dělá pouťovou atrakci. Vyhlásila jsem tažení proti zbytečným slzám a dojímání se. Vůbec mi to nejde.
Foto: Edeka.de
Co jsem na světě, dodržují se v naší rodině vánoční rituály. Od štědrovečerního stolu se například nesmí vstávat, když tak všichni najednou. Potřebuju čůrat! Vysmrkat se! Umýt si ruce! Snažila jsem se jako malá zlobit, protože mě bavilo, jak všichni vstáváme a zase si sedáme, asi jako když v kině přijde někdo pozdě a zvedne celou řadu. A ještě jednu mexickou vlnu, hohó! Táta mi to zatrhl: „Ty malá záškodnice, dej si ke stolu nočník, smrkej do ubrusu a je zajímavý, že celej rok ti nevadí jíst s ukoptěnýma rukama a teď bys chtěla alabastrový? Nikam!!“ Taky jsem dělala rádoby vtipy při pronášeném přípitku „tak abychom se tu všichni zase za rok sešli“. „A kde bysme jako byli?“ Haha, vtip slabší než čaj ze školní jídelny.
Jak jsem rostla, všimla jsem si, že nejsem jediná, kdo se snaží patos rozsvíceného stromku tlumit. Ano, táta se přidal, tedy spíš já k němu (mělo mě to trknout u rady smrkej do ubrusu). O Štědrém dnu přicházel pravidelně s otázkou, jestli jsme slyšeli svištění. Vždycky jsme mu na to skočili. Maminka se vyděšeně podívala směrem k babiččinu bytu v prvním patře a sklepu pod ním. „Co tam zas vyváděj?“ Tatínek uklidňoval, že to nás jen Ježíšek obletěl, protože už toho na něj bylo moc, jak po něm pořád někdo něco chce a dárky tedy nebudou. Zpočátku mi tenhle vtip připadal slabý jako ten můj „kde budeme“, pak jsem ho brala jako velké rouhání, až jsem pochopila, že má jediný smysl, a to zacloumat s uvzdychanými tvářemi okolí. Jedni vzdychali, protože nestíhali (maminka, babička), druzí, že jsou zase Vánoce a všichni se milujeme a všude všechno cinká, voní a tak (maminka, babička). Dědovi to bylo úplně fuk. Výhodu Vánoc viděl hlavně v tom, že se od začátku prosince naplnil špajz krabicemi s cukrovím, které nebyly nijak zabezpečené a dalo se z nich cokoli vzít. Dokud tedy babička 24. prosince nezjistila, že jí zbyla dvě vosí hnízda, tři ořechy a jeden plněný košíček (nejchutnější cukroví, po kterém se vždycky hned zaprášilo, jak se ukázalo díky dědovi už před Vánoci).
Zkrátka snažíme se s tátou, aby bylo veselo. Protože jinak bych bulela už od první adventní neděle. Jak mě dojímají hořící svíčky, koledy, cukroví, Popelka s oříšky a psem Tajtrlíkem i nechutně kýčovité neférově nervy drásající klipy o tom, jak byl staroušek na Vánoce sám, tak to zaonačil, že jako umřel… Asi nám to jde dobře. Táta dostal od mé dcery, své vnučky, bylo jí asi pět, obrázek, který nedokázal rozšifrovat. Malá bílá letící postavička jakoby v noční košili s něčím zlatým nad hlavou. „To je krásný, co to je?“ ptal se. „To je Ježíšek, dědo, zrovna se chystá nás obletět.“
Vánoce mají být veselé, radostné, krásné a … dojemné.
