Tvoje starosti bych chtěla mít!

Před časem směrem k mé dceři: Prosím tě, a proč jsi taková nafouklá pořád? Jo ty nemáš náladu, máš starosti, jo? Hm. V tvým věku, jo? A bylo to venku. Držela jsem pitomou minipřednášku na téma „To já, když mi bylo tolik, co tobě“ a „Chtěla bych se mít jako ty“. Má desetiletá slečna nejenže se neodfoukla, ale začala protáčet oči jako Hurvínek a nakonec zalezla do svého pokoje. Na kliku pověsila vlastnoručně vyrobenou cedulku „vstup zakázán Matějovi (bratr její kamarádky), opruzům a matkám“. A já mohla zpytovat svědomí. Už když mi padaly věty z pusy, nejradši bych se přes ni praštila. Kolikrát jsem si říkala, že tohle já fakt nikdy neřeknu? A možná si totéž říkala moje maminka, a i ta její. Abych se utvrdila v tom, jak jsou mé věty scestné, vzala jsem si papír a tužku a zkusila napsat, co tak asi může trápit mou dceru:

Musí ráno brzo vstávat.

Tak to by mě taky štvalo. Lépe řečeno štve. Vstávám totiž s ní, dlouhé minuty po bytě pobíhám jako nesvéprávná koroptev a nadávám víc než Miloš Zeman novinářům. Jenže já mám jakous takous vyhlídku, že dojedu do redakce, udělám si kafe, podrbu s kolegyněmi, mrknu na internet, budu psát, co mě baví, a vůbec budu dělat jen příjemné věci, protože má práce přesně taková je. Kdežto ta má chudinka musí do školy. DO ŠKOLY! Oklepala jsem se při vzpomínce na dny, kdy se psala písemka nebo se zkoušelo. Brr.

Musí na tělocvik.

Představa, že stojím pod hrazdou a nedokážu přehodit zadek, tudíž dostávám z výmyku za tři, mě dodnes straší ve spaní. Ta trojka mě ale trápila míň než pohrdavý pohled spolužačky Kalužné, které jsem přebrala kluka a která dobře tušila, že až se tohle proflákne, bude ho mít zpátky.

Musí doufat, že ho dneska potká (a že se na ni podívá).

Určitě už má nějakého takového. Dívacího. Taky jsem měla. A taky to byla muka, když jsem věděla, že ho můžu zahlídnout jen o velké přestávce nebo cestou z pracovního vyučování. A ty potoky, které jsem vyplakala, když jsem se dozvěděla, že prý miluje brýlatou Mrázkovou z osmé cé.

Musí na oběd do školní jídelny.

Znám jejich jídelníček, protože se každý měsíc snažíme vybrat ze dvou hrozných každodenních jídel to míň hrozné. Ze studeného těstovinového salátu mám kopřivku, jen ho vidím napsaný.

Musí napsat úkoly.

Já taky musím doma psát. Protože to v redakci prostě nestihnu, jenže na rozdíl od své dcery se na psaní těším, užívám si ho. Zkuste si ale užít úkol z vyjmenovaných slov nebo písemného odčítání. Fuj!

Musí si uklidit v pokoji.

Tak v tomhle se naše starosti podobají, taky to nesnáším. Jenže když si neuklidí ona, je mazec. Mně nemá kdo nadávat. Ono to nádobí v myčce ještě do zítra vydrží.

Musí jít spát.

Zrovna když běží ten nejzábavnější a umělecky nejpokleslejší film. Angelika kupříkladu. Tak to, holčičko, opravdu není ještě pro tebe. Takže upaluj do peřin. Číst si můžeš do devíti a pak zhasnout a spát, ráno musíš stávat do školy. Řeknu vám, kdyby mi takhle někdo kecal do života, taky bych je měla. Starosti.