Trochu jiná jóga

Jestli hádáte, že jsem na nějakém alternativním literárním semináři, jste vedle. Jsem na hodině jógy s naší novou cvičitelkou a snažím se udržet ještě chvíli zadek výš než hlavu.

Chodila jsem na jógu už dřív a hrozně jsem si to pochvalovala. Některé z vás, milé čtenářky, si jistě vzpomenou na článek, v němž oslavuji milou, malou a něžnou ženu velikosti chrousta, která nás loni uváděla do tajů ásan a meditací. Její hlas byl tichý, její letora holubičí, její metody jemné. Po prázdninách jsem spěchala do tělocvičného sálu a těšila jsem se na další útěšné chvilky na karimatce.

Všechny už jsme ležely na zemi, přikryté bleděmodrými heboučkými dečkami ve slastném očekávání hodinové relaxace, protahování a hlubokého dýchání. V mém případě dokonce i chrápání, protože trvale přetížená dětmi a prací pravidelně usínám, už když mám levou nohu teplou sotva po koleno. Místo ‚chrousta‘ vešla do sálu nějaká paní typu česká mamka pásová. Statná, zdravá, výkonná, naprosto nesentimentální a nedbající nářků; schopná přežít reálný socialismus, českou variantu kapitalismu i život po boku českého muže. Nejprve mě napadlo, že je to uklízečka a bude v sále luxovat, ale pak jsem si uvědomila, že má na těle tepláky a ve tváři zarputilý, leč nadšený výraz. Došlo mi, že je to naše nová cvičitelka a že je konec holubičích metod. No nic, dám jí šanci.

Dáma se své šance chopila s nadšením a bez váhání. Dechovými cvičeními vleže na zádech pod peřinkou nás prohnala během dvou minut. Trochu to připomínalo rentgen plic – nadechnout, vydechnout, nedýchat, hotovo! A už to jelo – musíme si zahřát svaly a rozhýbat klouby! Nahoru, dolů, kočka, hory, prkno, střecha! A vydržíme! A nekýváme se, nejsme pendlovky! Vý-drž! Vý---drž! Zpevněné bříško a vý--------------drž! Začínám chápat, jakou povahu musí mít poháněč otroků.

Těsně před mým kolapsem skončila rozcvička a cvičitelka nám s úsměvem sdělila, že dnešní lekce bude výrazně odpočinková, relaxační a že nás zklidní a pozitivně naladí. Třesu se ležíc na podložce jako hromádka aspiku, moje svaly se svíjejí v křeči. Pozitivně naladit mě může snad jen okamžitý převoz na lůžko a sklenka na uklidnění. Cvičitelka to vidí jinak – vysvětluje, že k nejlepší relaxaci pracující ženy dojde, když bude hlavou dolů a vystrčí kostrč k zářivkám. Chvíli mluví o lymfě a o hlubokých svalech, pak nám ukáže, jak na to. V jejím podání to vypadá jednoduše: lehnete si na záda, pak elegantně zvednete nohy obloukem nahoru, pak je pomaloučku natáhnete dozadu za hlavu, vystrčíte zadek ke stropu a tak si chvíli hovíte. Má to nějaké pěkné indické jméno, takže s chutí do toho, půl je hotovo. Nohy šly nahoru docela snadno, ale za hlavu vůbec, protože na jejich konci se nachází můj zadek, a to není věc, kterou by kdokoli chtěl zvedat ke stropu. Nakonec se mi ho povedlo vypáčit, ale v ten moment, kdy se nohy převážily směrem k podlaze za mou hlavou, nahrnulo se mi břicho na prsa, prsa na podbradek a podbradek přímo na obličej a začala jsem se trochu dusit. Nebyl problém v této poloze zůstat, byl problém ji přežít.

Po sáhodlouhé výdrži jsem se převalila na bok a ležela jak vyvržený vorvaň. Do šatny jsem se ploužila ztrhaná, ale nezlomená. Nedopustím, aby nade mnou zvítězil poháněč otroků! Toho bohdá nebude, aby český jogín z karimatky utíkal! Takže zase ve čtvrtek…