Špekáčky, figurína čarodějnice a oheň, u kterého se sejde půlka vesnice. Tak vypadá podvečer 30. dubna napříč celou republikou. Kde se ale vzala tradice pálení ohňů? A doopravdy mohli lidé v tuto magickou noc zahlédnout rej čarodějnic?
Existují věci mezi nebem a zemí, na které člověk nedokáže najít jednoznačnou odpověď. A tradice pálení čarodějnic je jednou z nich! Například kniha Lidové zvyky odkazuje k myšlence, že za zvykem pálení čarodějnic stojí už staří Keltové, kteří na českém území dlouhá léta žili. Někteří badatelé zase naznačují, že pálení ohňů v podvečer 30. dubna, tedy mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem, vychází ze starověkých pohanských zvyků. Ať tak či onak, většina odborníků se shoduje, že počátek této tradice sahá do před křesťanských dob.
Zatímco v současné době se za čarodějnice dobrovolně převlékáme a se strašidelným make-upem si dáváme obzvláště záležet, v dobách minulých lidé věřili, že čarodějnice jsou neviditelné a lze je zahlédnout pouze na křižovatkách. „Musíme si připomenout, že první máj je proslulá Valpuržina noc a všude v povětří je plno neviditelných čarodějnic na pekelných pochůzkách,“ píše antropolog Frazerem v knize Zlatá ratolest. Lidé se domnívali, že právě v poslední dubnovou noc se koná čarodějnický sabat, během kterého se čarodějnice setkávají se samotným ďáblem. Čarodějnice v tuto noc dostaly nové úkoly, měnily se ve zvířata, skákaly přes oheň nebo se rituálně obětovaly.
Není divu, že se obyvatelé před čarodějnicemi náležitě chránili. Podle dochovaných údajů vesničané kropili svá obydlí svěcenou vodou, a především ochraňovali dobytek a úrodu. „Stavení se kropila svěcenou vodou, ochranu měla zajistit čára nebo tajuplný nápis svěcenou křídou. V jiných místech se nespoléhali pouze na Boží pomoc a zkoušeli i různá jednoduchá „technická“ zařízení. Před vrata, na dvůr nebo do oken se kladlo pichlavé trní hlohu, zapichovaly se zašpičatělé pruty z lípy, akátu a dalších stromů i keřů, aby se o něj dotěrná čarodějnice poranila a raději šla jinam. Místo trní a prutů se také používaly vidle nebo tvrdá pichlavá proutěná košťata. Případně se kliky omotávaly lýkem,“ dočteme se v knize Český rok na vsi a ve městě.
Lidé také věřili, že musí uklidit chlév a nakrmit dobytek dříve, než 30. dubna zapadne slunce. Následně chlév zavřeli a doufali, že se čarodějnice k dobytku nedostane. Podle Petera také lidé zapichovali ratolesti z břízy nebo vrby do hnoje před chlévem. Tento rituál údajně nezvanou návštěvu zastrašil. Vynalézaví lidé také přišli na to, že neviditelné čarodějnice mohou ohrozit tak, že do vzduchu budou házet zapálená březová košťata. Obyvatelé, kteří měli z ohně respekt, zvolili mírumilovnější cestu a čarodějnice vyháněli z vesnici řinčením a nepříjemnými zvuky.
S posledním dubnovým dnem souvisí zakládání ohýnků, které měly primárně ochrannou funkci. Zároveň ale lidé do ohně házeli košťata, neboť se tradovalo, že popel z koštěte má magickou moc. Lidé věřili, že zvyšuje plodnost, a tak ho sypali především na pole a záhonky. V některých místech se dokonce tradovalo, že pokud následující den projde popelem dobytek, čeká ho plodný rok plný zdraví. V každém případě ale platí, že tradice ohýnků nevymřela a dodnes je nedílnou součástí pálení čarodějnic.
Zdroj: kniha Lidové zvyky, kniha Zlatá ratolest, kniha Český rok na vsi a ve městě
