Srpnový úvodník šéfredaktorky Moniky Mudranincové: Když se z dovolené stane druhý domov

Sedím na pláži, které tady říkají borovicová, a požitkářsky nasávám vůni silic a moře. Bože, to je taková krása! Tomu se ani ten nejdražší parfém na světě nevyrovná. Pozoruju svou dceru, jak se houpe ve vlnách, a jsem šťastná, ale zároveň i smutná. Protože dnešek je poslední den, který spolu strávíme v Trpanji, na chorvatském poloostrově Pelješac. Zvykly jsme si na prázdninový rytmus a jen těžce se smiřujeme s tím, že pozítří spadneme rovnýma nohama do povinností všedního dne. Bude se nám stýskat nejen po slunci, moři a nicnedělání, ale také po Jasmínce a Milanovi, našich chorvatských hostitelích, u kterých jsme společně s dalšími čtyřmi kamarádkami bydlely. Jasmínka a Milan se o nás starali jako o vlastní, a proto se vůbec nedivím, že někteří turisté k nim jezdí už třicet let a už jsou v podstatě součástí jejich rodiny.

„Tak třeba se k nám budete vracet i vy,“ obrací se na mě Jasmínka, ale já ji musím bohužel zklamat. Nikdy nejezdím do stejné destinace dvakrát, i kdyby se mi tam sebevíc líbilo. Vždyť na světě je tolik míst k vidění!

Naše kamarádky to ale mají jinak, například Dana jezdí už patnáct let na stejné místo v Řecku. „V práci si užiju adrenalinu dost, na dovolené potřebuju klid a pocit jistoty,“ vysvětluje mi Dana důvody svého přístupu k trávení dovolené. Něco na tom bude. Jsou lidé, co si nepotřebují odškrtávat z „bucket listu“ další a další položky. Někomu stačí, že přijede tam, co loni, obejme ho tentýž pan nebo paní domácí, dostane kafe ve stejném hrnku a k tomu višňový štrúdl, co mu minule tak chutnal. A je to naprosto v pořádku.

A dokonce jsou i lidé, co o dovolené žádné kufry nebalí – zůstávají totiž pěkně doma. Proč to dělají? To se dozvíte v článku v srpnové Marianne na straně 38–40 a je to zajímavé čtení, to mi věřte. Úvodník je skoro napsaný a pláž vylidněná. Posadím se na vyhřátý kámen, kam vlny nedosáhnou. Zavřu oči a ještě párkrát se zhluboka nadechnu. Další den končí, zítra už tady bude západ slunce obdivovat někdo jiný…

P. S. Milá Jasmínko, milý Milane, děkuji vám za vaši pohostinnost, autenticitu a vřelost. Něco mi říká, že se k vám do Trpanje přece jen ještě vrátíme. Protože k vám se nejezdí na dovolenou, k vám se jezdí domů.