Proč ženy zahrádkaří
Venku je konečně krásně a zahrádky u domů se plní rozkvetlými keři šeříku, barevnými tulipány a ženami středního věku v teplácích. Nejsou to profesionální zahradnice, které za zvelebování pozemků berou plat, jsou to ženy po šichtě, ženy, které přišly z nákupu, ženy, které ještě čeká kontrola aktovek a vaření večeře.
A přesto místo po knize či sklence vína sahají po motyčce a místo odpočívání na lehátku lezou po čtyřech po zahrádce a ‚zemědělají‘.
Všimli jste si někdy, jaký typ žen pracuje na zahrádkách? Teď z problematiky zcela vyjímám muže, protože jejich motivace k rytí, pletí a sázení jsou jiné, ale jsem přesvědčena, že u žen obdělávání půdy ukájí množicí pud, substituuje schopnost plodit, nahrazuje jejich nevyužitou fertilitu, ženskou schopnost z něčeho neviditelného vytvořit krásné a báječné věci. Tohle si nevymýšlím, k tomuto zjištění jsem došla dlouholetým výzkumem v terénu.
První relevantní poznatky jsem získala jako malá holčička v tepláčcích s laclem ryjící se nadšeně v zahradním blátě. Tehdy mě zahrádkaření ohromně bavilo, nejvíc vozit se v kolečku s kompostem a kropit záhony z hadice. Vztah k půdě jsem změnila zhruba v pubertě kolem třináctého roku, kdy mě moje matka, v teplácích a s motyčkou, naháněla na rodinné pozemky. Ve své rozervané duši dospívající dívky, nepochopené a životem již tolikrát zklamané, jsem nechápala, proč bych měla rýt a okopávat kvůli pár ovadlým salátům a pokrouceným mrkvím, proč bych měla hrbit hřbet při jednocení dřevnatých ředkviček či proč si trny nechávat ničit bělostnou pleť při sběru angreštu. Pamatuji si, že jsem matce zpupně nabízela bůra, ať si kilo mrkve koupí a mě LASKAVĚ nechá věnovat se ušlechtilejším činnostem (číst si, telefonovat kamarádce, vykrucovat se před chlapci). Také jsem poukazovala na josefínské reformy a mezinárodní zákaz dětské práce. Matka byla moudrá žena a nepraštila mě motyčkou, ale upozornila mě, že sama poznám. A poznání skutečně přišlo.
Dnes mám dvě velikánské děti, stálé dobré zaměstnání, uspořádaný byt a celkem souměrnou postavu. Ačkoli biologicky bych zřejmě zvládla být ještě jednou matkou, musela bych předtím zřejmě vypadnout z jedoucího vlaku na hlavu. Viditelný pas, celonoční spánek a možnost nechávat i velmi cenné křehké věci méně než dva metry nad podlahou bytu zcela zastiňují slasti mateřství. A tak se můj plodicí pud transformoval do zahrádkaření. Kdybych měla pozemky, proměnila bych se v osobu v teplácích s motyčkou, jež v hlubokém předklonu zkoumá drobné rostlinky, ale mám jen malý byt. Kdybych byla normální žena, proměnila bych se v osobu, která v malém bytě pěstuje orchideje a za okny má výstavní muškáty. Jenže já jsem žena bez pozemku, zato notně lakotná a chci ze svého pěstování taky něco mít, tak jsem se proměnila v osobu s mnoha maličkými i velkými květníčky, v nichž je avokádo a citroník, s pětilitrovou sklenicí, ve které zrají pidirajčátka, s fazolí pnoucí se až ke garnýži ověšené lusky. Mezi okny nám jako ve skleníku visí salátovky a v plechovkách od kočičího žrádla se daří docela slušné úrodě hrášku. Bazalka, pažitka, petrželka zdobí kuchyňskou linku. A můj letošní husarský kousek? Na psacím stole ve starém akváriu krásně vzešla brambora, takže jsem dětem slíbila domácí čipsy. Je s podivem, kolik plochy bytu jsem dokázala osít a osázet, dcerky na mě však nejsou nijak pyšné a před kamarády mé latifundie tají jako nějakou genetickou vadu. Ovšem hráškem i rajčátky se cpou, sotva stačí dozrát, a pažitku a zelenou bazalku si sypou i na zubní pastu.
Už nebudu mít další děti, ale ty stávající uživím svými výnosy a to mě naplňuje hlubokým uspokojením. A tak radím všem ženám: pokud už neplánujete další děti, kupte si tepláky a motyčku.
