Přišlo jaro k nám
Odedávna je jaro časem velkých změn. Po zimě, která vypadá tak nekonečně, tak nezměnitelně, najednou všechno to pučení, rašení, klíčení a rozvíjení, všechna ta kuřátka, jehňátka a koťátka.
Rtuť v teploměru běhá nahoru a dolu jako jojo, jasné jarní slunce se vyzývavě potuluje oblohou a špičatými paprsky oškrabuje zbytky sněhu z tváře přírody, pak rychlá studená přeháňka, ostrý vítr a zase slunečno. Taky lidi nejvíc trápí avitaminózy, žaludeční vředy a deprese. Stejná atmosféra náhlých změn zavládla i v naší malé domácnosti.
Mladší dcera celou zimu seděla u počítače jako myška a že je doma, bylo jasné jen z toho, že z ledničky mizelo jídlo. Z doupěte se vynořila večer ke společnému jídlu, aby nám vyprávěla o všech bajtech a pixelech, které ten den potkala. V noci, když se odpojila, jsem tajně z jejího pokoje odstraňovala špinavé nádobí a hromady obalů od čokoládiček.Chachá, řeklo jaro a během chvíle strhlo hradby jejího bezpečného virtuálního světa a vtrhlo jí do života. Sluneční paprsky a zpěv ptáků rozptylují její pozornost, takže pokémoni hromadně hynou, vzdálení kamarádi jsou lákáni do přírody a bez omluvy opouštějí fóra sociálních sítí a společných herních místností. Její matka navíc co chvíli vtrhne neurvale do pokojíku s kýblem a hadrem a nutí ji uklízet si psací stůl a vymetat pavučiny z rohů.
A když ani tohle všechno nestačilo, sáhlo jaro k útoku ze zálohy a začalo ji bombardovat pylovými alergeny. Dceruška má obrovský oteklý nos, malé zapadlé zrudlé oči a všude trousí posmrkané cáry toaletního papíru. Nadává na jaro, na kytky, na stromy i na jehňátka. Mluví o výhodách života v Antarktidě a na internetu zjišťuje, jaké je tam připojení. Když mě vidí, hned zabrousí na spojitost mezi astmatem a přílišným uklízením. Zásadně používá dýchátko tak, aby mě jeho syčení vyděsilo nebo aby ji aspoň litovala návštěva. Nahlas nenávidí celé tohle období a těší se na zimu.
Starší dcera přivítala jaro s nadšením, protože se jí díky teplu ohromně rozšířil šatník o trička bez rukávů, tenoučké hedvábné košile, střevíce bez silonek a úplně krátké sukničky. Hned v první teplý den si na počest jara propíchla novou dírku do nosu a strčila si tam maličkou náušnici, která jí krásně ladí s kroužky v uších. Pak vytřela v koupelně krev, hezky se oblékla a jela se svou kamarádkou, jejím novým řidičákem a s autem jejího taťky na výlet. Samozřejmě otevřela všechna okénka včetně střešního, aby jí hedvábný šátek romanticky vlál v jarním větru a kolemjdoucí si říkali: Co je to za neznámou krásku?
Večer neznámá kráska zjistila, že má příšernou verzi rýmy z průvanu, bolavé a ucpané dutiny, zánět spojivek a tak oteklý a rozedřený nos, že jí malinká náušnička zmizela z jeho povrchu kamsi dovnitř a musí se neprodleně vylovit. Když jsem vytřela krev z koupelny, uvařila jsem obrovskou konvici čaje, našla paralen, připravila další špulku toaletního papíru, ubednila okna proti smrtícímu průvanu a alergenům a strčila ji do postele vedle smrkající a kýchající sestry.
Dětský pokoj vypadal jako kombinace plicního sanatoria a sběrny starého posmrkaného papíru. Oteklé a bolavé oči jim zabraňovaly číst i koukat na filmy, tak jsem jim jako pohádku vyprávěla o jarech, která jsem prožívala v minulém století na vesnici, jak jsme s ostatními dětmi vesele žily uprostřed pylů, psích chlupů a hnoje, jak jsme se brouzdaly v jarním potoce a chytaly zimou zpomalené žáby, jak jsme jedly neumyté sedmikrásky, šťovík a hlohové kvítky rovnou ze stromu a jak z toho nikdy nikdo nebyl nemocný. Dcerušky mě s chrčením a bubláním poslouchaly a já si připadala jako babička Boženy Němcové. Šťastná to žena.
