Poslední budou prvními

Nejdřív jsem odpovídala na inzeráty typu „Mladá, energická, studentka pedagogiky, abstinentka, nekuřačka ráda vychová vaše dítě“ nebo „Chcete jít s mužem do kina a nemáte s kým nechat svoji ratolest? Ráda to pro vás udělám!“ Mým domem se prohnalo stádo různých typů žen, které jsem bohužel shledala jako totální fiasko, a tak jsem se rozhodla dát si inzerát sama:

Hledám chůvu pro svého syna.

Vyžaduji:

• Zajištění bezpečí dítěti

• Čistotu

• Zodpovědnost a dochvilnost

• Zkušenosti z práce s malými dětmi

• Dobré srdce

Nabízím:

• Stálou práci

• Výhodné podmínky

• Upřímnost a otevřenost

• Přátelskou atmosféru

• Dobré srdce

Ze začátku mi bylo trapné vyptávat se na reference od dřívějších rodin, kde chůva pracovala, na věk nebo na výši uspokojivého platu. Teď se cítím jako HR specialistka. Po několika týdnech náboru chův si troufám říct, že nezaměstnanost neexistuje proto, že není nabídka práce, ale protože spousta lidí chce prostě vydělávat majlant bez větší námahy a kvalifikace. Přišla například dvacetiletá holka, která mi oznámila, že má sice své dítě, ale to hlídá muž, takže je plně k dispozici. (WTF??) Další dáma se ptala, zda jsou doma nainstalované kamery. (WTF???) Některé z nich se snažily mé dítě LÍBAT! (WTF????)

Většina z nich se k mému synovi hnala s neumytýma rukama (ty jsem pak rovnou poslala zpět ke dveřím). Několik jich přišlo s umělými nehty – co je pod nimi, si nechci ani představovat, takže jsem těmto také s úsměvem děkovala za obětovaný čas, stejně jako těm s nehty okousanými do krve.

Chtěla jsem dát šanci jak mladým, tak i starším paním. Taková milá, hodná, ale pořád energická babička přece není k zahození. Průřez babičkami mě taky šokoval. Byly tu energické blond šedesátnice v mini nebo v legínách a lodičkách na podpatku, kterým energie docházela už při zouvání.

Byla tu i babička, od které jsem se dověděla kdy, kde a jak povila geniálního syna, který dnes pracuje v bance, a občas jej můžu vidět i v televizi, panečku! Také například vím, že její zeťák má hrozně rád její nedělní obědy, že ráda s mužem jezdí po světě, že je zanícenou ekoložkou, takže peče svůj chléb a je zásadně proti skleničkám s příkrmy pro děti, ale na otázku, zda třídí odpad, se mi vysmála, že to všechno jde stejně na jednu hromadu… Prozradila mi také, že dítě se absolutně NESMÍ dívat na televizi, poučila mě o tom, jak přebalovat mrňouse a jak jej intelektuálně rozvíjet správným směrem.

Přišla také babička před sedmdesátkou, které se třásla ruka, když se snažila zademonstrovat, jak mi nakrmí syna. Nebo také Ukrajinka, která sice neměla dva dolní zuby a hrubě porušovala Body Mass Index, ale měla velice milé, takové dobrácké oči. Byla mojí favoritkou, ale přece jen jsem si pořád ke svému synovi představovala ještě někoho jiného kalibru.

Už jsem to měla vzdát, když v pátek večer zavolala paní K. Mluvila heslovitě, ale jasně. Chtěla jsem ji poznat. Přišla. Nejdřív se mě zmocnil strach, že je to typ, který unáší děti. Je totiž mohutná, nakrátko ostříhaná, působí trochu jako chlap. Ale po chvíli z ní dobro přímo čiší. Umyla si ruce, k synovi se nehnala, ale čekala, až se zájmem přijde sám.

Byla jediná, která mi netvrdila, že MILUJE děti. Jako jediná neměla trému, mluvila otevřeně, bez příkras a na nic si nehrála. Jsme ve stejném věku. Neměla reference na papíře, ale dala mi telefonní čísla těch, u kterých pracovala. Už u nás nastoupila. A včera večer mi vyžehlila prádlo, protože ji to baví…

Stále platí, že trpělivost občas přinese růži v podobě této dámy, a taky polské přísloví, že poslední budou prvními!