Palačinky

Dcerka už samozřejmě domácím kurzem základů vaření prošla, obvykle v obdobích kolem středoškolského pololetního vysvědčení, když mi vysvětlovala, že němčinu, matiku ani chemii nebude v životě potřebovat, ale omezovala jsem se na pomocné práce (loupání cibule, škrábání brambor, vynášení koše a nedělání ksichtů na vrchní kuchařku), protože jsem předpokládala, že jiné než pomocné práce bez maturity stejně nikdy dělat nebude. Nyní však musí zvládnout i složitější gastronomické pokusy.

Nejprve jsem uspořádala podrobnější prohlídku kuchyně s výkladem – jednou budeš matkou a hospodyní, čisté ruce, udržuj pořádek na pracovišti, oheň je dobrý sluha, ale zlý pán, zemní plyn není sice jedovatý, ale smrdí jako pes a tak dále. Následovala přednáška o zdravé výživě – bílkoviny (vejce, mléko), sacharidy (mouka), cukry (džem). A pustily jsme se do přípravy palačinek.

Nejprve jsem jí nalistovala recept v kuchařské knize pro malé holčičky s názvem Vaříme za maminku. Dcerka se zahloubala do četby a já si šla vypít kávu, protože jsem citlivý pedagog a vím, že poskakování vstřícné a radící matky za zády mladé lidi znervózňuje. Po hodině mi adeptka kuchařského umění přišla ukázat jinou kuchařskou knihu s nalistovaným obrázkem ořechového dortu s důmyslnými marcipánovými ozdobami. I když odhlédnu od faktu, že obě děti mají alergii na ořechy, jako letní večeře mi to nepřišlo nejvhodnější. Po krátké debatě (protože ty NIKDY nechceš dělat NIC, co by mě bavilo!), jsme se vrátily k Vaříme za maminku.

Příprava těsta se obešla bez zvláštních nehod, byl jen malý problém s vyhledáním volné zásuvky na zapojení elektrického šlehače, protože nabíječce na telefon, notebooku a fénu nedělá dobře, když se pořád vytahují ze sítě. Přesto jsme došly ke konsenzu a brzy bylo těsto hotové. Sice nebylo „vláčné, bez hrudek“, jak vyžadovala kuchařka, ale na moučné pucky ještě nikdo neumřel a každý jednou začíná a taky už se mi nechtělo křičet. Dceru zaujala práce se šlehačem, líbilo se jí, jak mění tóninu při různých otáčkách a jak daleko odstříknou kapky v závislosti na tom, jak vysoko podržíte roztočené metličky.

Podle receptu jsme nechaly těsto odpočinout, dcera zatím hadříkem rozmazávala lepivé stříkance po lince a já šla v hluboké depresi zavolat své matce. Je možné, aby tak zdatná hospodyně, jako jsem já, vychovala takové kopyto? Je možné, aby mladé ženě se solidním vzděláním byla cizí jakákoli forma manuální práce? Naučí se to někdy, nebo bude život její a jejích dětí plný krabiček od čínského jídla a pytlíků od polévek?

Odpověď byla Ano, ano, ano. A pro dobrou míru vylovila moje máti z kapsáře vzpomínku na MOJE první palačinky. Když mi ukázala, jak se tenká placka třesením uvolní od pánve a pak se efektním pohybem zápěstí přehodí lopingem na neopečenou stranu, naházela jsem asi dvacet palačinek na horní kuchyňskou skříňku. Nebyla jsem tenkrát na svůj výkon kdovíjak pyšná, inu, pomlčela jsem o něm, a celá aféra se provalila až po týdnu, kdy kuchyně zaváněla jako spalovna odpadků.

Poděkovala jsem a šla zpět do oblemcané kuchyně. Já smažila, přehazovala palačinky jako cirkusová umělkyně, dcera mazala džemem a záviděla mi, že mi to tak jde. Neboj, malá, taky se to naučíš. Budeš ta nejlepší kuchařka na světě, jako tvoje máma.