Nerada nakupuji – mám se léčit?

Podle našich médií paní jde nakupovat a je z toho tak hin, že vezme ještě pár kamarádek, aby si to společně pořádně užily. Nakupují báječné, úplně čerstvé biopotraviny neuvěřitelné kvality za směšné ceny, pak protančí oddělením prášků na praní, kde jim distingovaný pán v kvádru poradí, kterak vyprat všechny skvrny a přitom zachovat vláčnost oblečení. Ženy, které před touto poučnou přednáškou zřejmě zakopávaly špinavé flekaté prádlo na noc do kompostu a ráno nechápavě zíraly, že skvrna nezmizela, mu poděkují a skotačí k oddělení kosmetiky. Zde se jejich pohyb zpomalí a zvláční, aby vynikla síla a zdravá struktura jejich vlasů, o sto třicet procent prozářenější pleť a bezplísňové nehty. Pak možná vyberou dámské vložky, čímž se stanou samy sebou, nacpou se do obtažených světlých kalhot a užívají si své dny ve smíchu a radovánkách. A co děti? Nezapomínajíce na robátka, kterým už koupily velezdravé pišingry, spěchají dámy do hračkářství, kde koupí nejnovější Bárbínku, která mluví, tančí, zpívá a rozvádí se, Kena s právníkem, fialového poníka, auto, které umí kotrmelce, a krkajícího pejska pro své ratolesti. A pro dospěláky ještě společenskou hru, při které mohou mluvit oplzle, a tak se stát lvy salónů. Dojdou-li nakupujícím ženám hotové peníze, rychle si koupí nějaký nejvýhodnější bankovní či nebankovní produkt, hned jim k němu vyplatí bonus a prémii, a navíc dostanou klobouček nebo batoh. A tradá do dalších obchodů! Tyto televizní paní nakupují s vášní hazardního hráče, a pokud je jim v této činnosti bráněno na víc než půl dne, musejí klusem do lékárny, kde si koupí něco na oči, játra, imunitu…

Já také nakupuji, ovšem mezi mnou a těmi upravenými veselými ženami je zásadní rozdíl – já nakupování nemám ráda a považuji je za otravnou domácí práci na úrovni žehlení nebo utírání prachu. Asi je to dáno mou lakotou. Nebo žiju v jiném městě, v jiné zemi, v jiném světě, v jiném vesmíru. Když se cestou z práce stavím v naší sámošce, mají tam sice čerstvé rohlíky, chleba, který chci, sýry, ovoce i zeleninu, ale nikdy mě nenapadlo při pohledu na sortiment výskat radostí a vzrušením a objímat se s paní vedoucí. Taky neposkakuji tanečním krokem za košíkem, po pravdě jsem po celodenním zaměstnání fyzicky tak zdevastovaná, že košík používám jako babka chodítko. Když si překontroluji hotovost v peněžence, je jasné, že do oddělení drogerie se tento měsíc už nepodívám, a do oddělení parfumerie ani tento rok. Pomalu se přesunu k pokladně, smutně zamávám regálu s víny, zaplatím, nacpu si igelitku a táhnu se domů.

Kde se stala chyba? Proč zeje taková propast mezi mnou a devíti z deseti českých žen? Nebo to tak není? Když se ploužím od jogurtů k vejcím, potkávám své sousedky, kamarádky, kolegyně, které se tváří stejně jako já a jsou nakupováním otráveny také jako já. Takže možná závada není jen na mém přijímači.

Chtěla bych se dožít reklam na věci, které těší mě: třeba jak přijdu z práce zmrzlá, unavená a otrávená domů. Bouchnu s taškou v kuchyni, sundám si všechny škrtící součásti oblečení a natáhnu se na gauč. Žádná sušenka, žádné pojištění, žádná cestovka. Jen já, poloha ležmo a ticho.