Neděle odpoledne, sněží…
Dneska odpoledne se mi nechce totálně nic. Jsem sama doma, dítko přijde až navečer, příjemná představa. Začíná advent a mohla bych uklízet, péci cukroví nebo vymýšlet dárky, ale nechce si mi než sedět u okna a dívat se, jak sněží.
Mám z kuchyně vyhlídku přímo na malou zahrádku a pod oknem sálá topení, takže si nahřívám břicho a při tom sleduji, jak trávník pomalu mizí. Nejprve je jakoby mokrý, pak pocukrovaný. Pak chvíli vypadá jako talíř koprovky – bílá masa a v ní sem tam zelené stébélko. Odpoledne už je to poctivě zasněžený plácek. Sníh padá spolehlivě a solidně, žádné ty hrrr hrrr rychlotající obří mokré vločky, ale drobná bílá krupice, která zůstává ležet a je základem pro budoucí závěje.
Sněží už od rána. Vstávala jsem pozdě, venku bylo jitro šedavé, den se nějak nemůže rozhodnout, jestli vytáhne z kapsy sluníčko, nebo ne. Zvuky z ulice jsou ztlumené bílou dekou, auta nejezdí, lidé nechodí. Sedím tu už asi třetí kávu a za celou dobu prošla zahrádkou jedna velmi znechucená kočka zprava doleva a jedna roztržitá straka zleva doprava.
Pustím si potichounku své oblíbené cédéčko. Po televizním maratonu nadšeného prozpěvování a pištění, že tu zase jsou – kdo? No přece vánočními svátky! Je to úlevné jako vyzout mokré malé boty. Televize se vůbec nedá v adventu sledovat, i kdyby člověk dokázal odfiltrovat reklamy, protože celá programová skladba se zaobírá lidmi, kterým štěstí zachránil malý chlapec a Vánoce. Nebo stará moudrá žena a Vánoce. Nebo ten tlustý fousatý dědek v červeném a Vánoce. Nebo statečný věrný pes a Vánoce. Pozoruji padající vločky a vymýšlím si scénář k filmu, kdy by moje štěstí zachránil nějaký šaramantní psychiatr a jeho zbrusu nová psychofarmaka, takže bych se cítila dobře bez ohledu na vypukající vyvíteco. Nevím, koho obsadit do hlavní role, taky zápletka mi moc nejde, kroužící vločky za oknem mě rozptylují. Působí na mě jako malí bílí vymývači mozku.
Kočka jde zpět, tento nečekaný výbuch aktivity mě vytrhne z klimbání. Málem jsem tu usnula. Na kávu už nemám chuť, uvařím si hrnek čaje a jdu se podívat z okna v obýváku, jak to vypadá na druhé frontě. I tady mě do bříška hřeje topení, ovšem výhled je odlišný – vidím do větví hlohu jako do oken protějšího rušného činžáku. Celý rok se tu rojí ptáci, včely, čmeláci, květy, hložinky, barevné listy. Obvykle je koruna plná života, dnes je ovšem plná sněhu. Vítr se prožene mezi prázdnými větvičkami a dělá malá sněhová tornáda. Možná by mě mohla hrát Michelle Pfeiffer. Jde sama zasněženou ulicí a vločky jí usedají na rozpuštěné vlasy. Je zasmušilá, protože budou Vánoce a ona nemá peníze na dárky a nechce se jí uklízet a kvůli váze nesmí jíst cukroví a majonézový salát. Bruce Willis je její psychiatr. Krásně se na ni usměje a napíše jí prášky, po kterých má Michelle doma uklizeno a zhubne. Není to Willis, je to Jirka Bartoška. Přinese jí cukroví. Michelle se snaží schovat cukroví do skříně pod ručníky, kam normálně schovává dárky. Willis s Bartoškou uklízejí celý byt. Michelle hrozně pálí břicho a tlačí levá tvář, když se na ni vysypou dárky a cukroví. Willis s Bartoškou a Richardem Gerem zametají drobky.
Probudí mě, když vítr šlehne do okna hrstí sněhu. Na obličeji mám obtisknutou mřížku z topení, čaj je úplně studený a já se nemůžu narovnat. Hekám a masíruju si v předklonu záda. Mohl by mě hrát stárnoucí klející velbloud. Venku už je úplná tma, sníh pořád padá a mění vzduch v mozaiku, lampa před domem má prstence jako Saturn. Za chvíli se vrátí děti a budou hladové a upovídané. Ještě se rychle podívám z okna na tichou tmu vířící sněhovým pápěřím, pak rázně zatáhnu závěs a rozsvítím.
