Můj lítý boj s alzheimerem
Nedávno jsem někde četla či slyšela, že lidé, kteří celý život trénují svůj mozek přemýšlením, jsou před alzheimerem ve větším bezpečí než ti, kteří jedou v zajetých kolejích a letí na autopilota. Takže můžu být zcela v klidu, protože já denně, někdy i NĚKOLIKRÁT denně, usilovně přemýšlím, kam jsem si položila své důležité propriety.
Mám malý byt a ztratit v něm cokoli většího než papírek od bonbonu se zdá být nemožné, ale někde v jeho zdech musí existovat obdoba bermudského trojúhelníku zaměřená na brýle a mobil. Mizení mobilu je vcelku zábavné, protože jej lze prozvonit z dceřina přístroje, a pak lítat po bytě a hledat, odkud se ozývá. Jeho častá schovka bývá pod televizním programem, v hloubi gauče pod polštářem, v kapse uklizených kalhot a v ledničce. Brnkačka. To brýle jsou opravdový oříšek!
Je ráno o volném dni, vstanu, uvařím si kávu a usednu v kuchyni ke stolu s knihou. K tomu brýle nepotřebuju, čtu bez nich. V bytečku je klid, pračka žvýká ručníky a děvčata si v pokojíčku nadávají rozespalými hlásky. Urazím tak dvě kapitoly, než se bosé v nočních košilkách připlácají do kuchyně. Jsou rozcuchané a ta starší má navíc černé linky rozmazané kolem očí jako zloděj z kresleného filmu. Vyprávějí, co se jim zdálo a kdo u nich ve třídě je nejtrapnější, a dožadují se snídaně na vidličku. Na výrobu míchaných vajíček a obkládání chlebů ovšem už brýle potřebuji – ale kde jsou?
Jdu automaticky k posteli, ale na nočním stolku nejsou. No jistě, ráno jsem zjišťovala na teploměru za oknem, zda ty haldy jarního sněhu v zahrádce nejsou přece jen halucinace, takže jsem si brýle vzít musela. Na parapetu ovšem taky nejsou, ani na lince v kuchyni. Začnu lehce panikařit a zvedám postupně všechny věci na jídelním stole, zda se pod nimi brýle neukryly. Ani pod utěrkou, ani za popelníkem, ani pod žádnou z rozečtených knih.
Mezitím si děti hlady vzpomenou, že už jsou velké a mohly by si snídani udělat samy, a zpestří moje hledání překážkovou dráhou – vyndají z ledničky vejce, máslo, sýr, pórek, mléko a marmeládu (tu pouze proto, aby mě poučily, jak je hnusná a že ji nikdy jíst nebudou), taky misku zbylé rýže ze včerejška a krabičku s nějakými staršími ostatky. Všechno rozkládají po stole. Starší přidá odličovač, odlakovač a hrst kosmetických tamponů. Nejenže nevidím brýle, už nevidím ani stůl.
Mladší mi chce hned teď ukázat, co si namalovala do učebnice dějepisu k husitům, starší to připomene hrozně legrační obrázek, který včera vygúglila, a rychle přináší notebook. Přes hromadu krámů na stole rozmotává kabel, do zásuvky u linky zapojuje nabíječku mobilu. Přemýšlím, na kolik asi vyjdou nové brýle, a čistím pórek poslepu na stále se zmenšující pracovní ploše. Po snídani se do hledání pouštím s novou vervou, nasycené děti mi ochotně pomáhají a žertují o výhodách slepé matky. Nejvíc se jim líbí varianta, jak mě nechají bez pomoci hluboko v temném lese.
Prohledáme každou píď bytu, dvakrát nakoukneme i na chodbu, zda se snad brýle neprotáhly pod prahem. Kapsy všech kabátů v předsíni, staré kabelky, peřiny v peřiňáku. Podle einsteinovského zákona o zachování hmoty tu musejí být, protože tezi, že se energeticky vyzářily do vesmíru, odmítám akceptovat. Lezu na židli a šmátrám po horní polici s málo používaným nádobím, současně dětem vysvětluji teorii relativity (tedy mou verzi teorie).
Brýle celou doby leží na záchodě vedle toaletního papíru, kam jsem je odložila, abych mohla přečíst ta maličká číslíčka na plynoměru, a zjistit tak, zda vzhledem k prodloužené topné sezoně budeme v létě žrát trávu. Najde je mladší dcera, když hledá špulku z tvrdého papíru do domečku pro šneky. Poděkuji, nasadím si je a jdu se dívat na podvečerní pořad o Alzheimerově chorobě. Chacha!
