Moje reality show
Oblibu televizních pořadů založených na tom, že se díváme, jak někdo cizí někde bydlí, pracuje nebo hledá životního partnera, zkoumají psychologové na celém světě jako fenomén poslední doby.
Kdysi dávno padali lidé hrůzou ze židlí, když se na ně z plátna blikavě, bez hlesu a černobíle vyřítila lokomotiva. Po sto osmnácti letech diváka příliš nezaujme, ani když barevná řvoucí lokomotiva sezobe všechny cestující z nástupiště, přičemž celou dobu vesele jódluje. Co by tedy mohlo diváka zaujmout? Při čem by se zajíkal napětím? Možná, kdyby se někdo pokoušel lokomotivu sníst. Nebo ji zvednout. Nebo se s ní oženit. Prostě něco, co by vlastně mohl udělat skoro každý.
S naší televizí pronikáme do deštných pralesů, do jádra země, do dalekého vesmíru tak často, že už je nám to šumák. Války světů už nás neohromují, jsme dobrodružstvím nasyceni a znuděni. Co nám zřejmě chybí, je obyčejný sousedský život, chybí nám nakukování přes ploty a za záclony, chybí nám možnost čmuchat lidem v soukromí, a proto bažíme sledovat své bližní ve vilách, na farmách, na pustých ostrovech či v hotelech snů. Měli by to být lidé jako my, se kterými se můžeme identifikovat a skrz jejich výhry a porážky prožívat náhradní život za ten náš vlastní.
Ovšem identifikovat se s běžnými účastníky reality pořadů je pro některé diváky těžké. Ač to možná zní pořadatelům castingů nepravděpodobně, i v této zemi žijí lidé bez tetování a kovových ozdob po celém těle, kteří umějí používat přechodníky, i když netuší, co znamená nabušená hláška: To je fičák! Osobně znám několik lidí, kteří by se v televizním přenosu nesvlékli, ani kdyby tím mohli vyhrát patentní lívanečník a imunitu na tento týden.
Nelíbali by se s ostatními účastníky a neplakali by už třetí den přímo do kamery, že tak superný lidičky eště nikdá nepotkali a že je milujou a že nechcou dom. Dokonce znám lidi, u kterých není ani po dvou týdnech pobytu v chlévě potřeba používat co minutu vypípávací zařízení. I tito lidé mají právo identifikovat se s postavami na obrazovkách, i tito lidé mají právo na svoji reality show! A protože zaměstnanci všech našich televizních společností jsou zřejmě bezradní, nabízím zde svůj formát pořadu První den v háku.
Natáčení by bylo velmi levné, protože vybraný účastník by byl normálně v zaměstnání a nebylo by potřeba proplácet mu cestovné a prostoje. Kamera by sledovala pracovníka, který je po alespoň dvoutýdenní dovolené poprvé v práci. Nejprve by byl malý medailonek účastníka, kde bychom mohli sledovat poslední den jeho dovolené, kdy v hluboké depresi pláče nad obrovskou hromadou špinavého prádla a snaží se odvšivit děti po pobytu v levnější destinaci. Pak bychom sledovali, jak jde ráno zmrzlý a ospalý do práce, kde mu všichni kolegové říkají, že dovolená už je pryč a Vánoce daleko. Taky šéf má radost, že ho zas vidí, a přiděluje mu další a další úkoly, některé vzniklé v souvislosti s tím, že zatímco si bezstarostně užíval, nad jeho pracovním stolem praskla stoupačka.
Následovaly by detailní záběry na bednu došlé pošty, na e-mailovou schránku a na chcíplou rybičku v akvárku, na kterou spolupracovník asi trochu zapomněl. Po každém takovém detailu by byl účastník vyzván moderátorkou, aby se k situaci vyjádřil. Tak by ho diváci mohli sledovat po celou pracovní dobu, rýt se spolu s ním v hromadách mokrých spisů, pod kterými je zřejmě někde pracovní stůl, shánět po celé budově propisky a lžičky na kávu, které si povypůjčovali kolegové a kolegyně, odpovídat vrátné a uklízečkám na otázky, jaké to tam bylo a kolik to stálo, telefonovat dětem, aby se podívaly, jestli nám někdo nevykradl garáž, a pořád sledovat hodiny, jestli už bude té pakárně konec.
Na konci pracovní doby by účastník musel přesně popsat, jak se cítí, pak by byla ukázána jeho výplatní páska a diváci by mu mohli telefonicky posílat body. Vítěz by dostal další dva týdny dovolené. A to by mu patřilo, nemá exhibovat v televizi!
