První červen patří dětem. I proto jsme v redakci Marianne zavzpomínaly na svá dětská léta a sepsaly svému „mladšímu já“ krátký dopis.
Co bych poradila svému mladšímu já? Já sice dokážu kdekomu poradit, ale sama si radit moc nenechám. Vsadím se, že ani moje mladší já by mě moc neposlouchalo. A to je dobře, zkušenost je totiž nepřenositelná. Zajímavé ale je, že i když mi letos bude 54, cítím se víc pohodě a vyrovnaná, než když jsem byla mladá. Možná je to díky tomu, že už vím, jaké to je přijít o někoho ze svých nejbližších. Možná jsem si skrze tuto zkušenost uvědomila, že existuje jen tady a teď. Že nežijeme nanečisto, víc pokusů nemáme. Tohle je prostě to ono. Nemá smysl upínat se k tomu, že šťastná budu "až pak" - až splatím hypotéku, až se podívám na Bali, až budu mít fůru peněz... Proto bych poradila svému mladšímu já: Užívej si. Buď šťastná. Neboj se. Neboť všechno bude tak, jak má být.
Klári, logaritmy nikdy v životě potřebovat nebudeš, tak se tou matematikou tolik netrap a radši trénuj stupnice na klavír, budou se Ti hodit o dost víc. Nemusíš si na vlasech vystřídat všechny barvy duhy, stejně skončíš u té své přirozené. Sluší Ti nejvíc! Udělej si řidičák hned po škole a hlavně jezdi! Nepřestávej a nezačínej pořád dokola. To obočí si fakt nehol, ono sice doroste, ale už nebude nikdy jako dřív.
Asi nejdůležitější message, kterou bych svému mladšímu já vzkázala, je: "Hlavně se co nejdřív zbav tý příšerný ofiny. Jo a s těma černě orámovanýma očima taky neuděláš díru do světa. Toho spolužáka z vedlejší třídy, co se jednou prospal z jejich hodiny češtiny až do té vaší, si cca za osm let vezmeš, tak vydrž ještě asi těch 127373 zklamání v lásce, pak už to bude dobrý! Dávej pozor při pravopisu a gramatice, psaní tě bude jednou živit, za to z těch čtyřek z matiky můžeš být úplně v klidu a vzkaž to i mámě, prosim tě!"
Ha ha, kdyby to tak šlo poradit svému mladšímu já, co dělat a nedělat špatně. To by panečku byl svět plný skvělých a moudrých lidí. Nejde to, nevadí, aspoň je ten život zajímavější. Nicméně představme si, že by to šlo a tak... Moničko, nejdůležitější je, být svá! Dělat věci tak, jak je chceš dělat ty, i kdyby se ti to zdálo jiné, neobvyklé, odlišné od toho, co se od tebe "očekává", dělej věci tak, jak cítíš a chceš dělat TY SAMA. Buď odvážná! Strach je totiž největší nepřítel nás všech a limituje nás žít život naplněně a bez zábran. A třetí poslední rada je: ber život takový, jaký ti byl dán a vytřískej z něho, co se dá! Měj se ráda, s láskou Tvoje starší a snad i moudřejší JÁ.
Neboj se. Nikoho, ničeho. I když se věci ubírají možná jinudy, než bys čekala, vždy vedou ke správnému cíli. A strach brání tomu, aby sis tuhle jízdu života náležitě užila.
Bětu, nedělej si hlavu z toho, že neumíš kotoul vzad ani ten vpřed. A vlastně si nedělej vrásky ani kvůli těm dvojkám z těláku, které ti každoročně hyzdí vysvědčení. Brzy poznáš, že v reálném životě nemusíš při cestě do práce přeskakovat kozu ani šplhat po laně. Taky buď hrdá na to, že máš svůj „baby face“. I když tě lidé občas neberou vážně a chovají se k tobě jako k dítěti, poměrně záhy zjistíš (už v pětadvaceti), že zatímco ostatní mají první vrásky, ty stále vypadáš jako středoškolačka. Jo, a taky si hýčkej svůj časopis Stars, který si ve volných chvílích vytváříš pro zábavu. Jednou totiž doopravdy budeš redaktorka. Přesně tak, jak sis v jedenácti letech přála.
