Matky, dcery a jejich vkus
Když jsem byla ještě malé děvčátko, nemohla jsem o svém oblečení rozhodovat sama, protože to za mě dělala moje matka. Bylo to dáno za prvé její dominancí, za druhé tím, že jsem neměla žádný příjem, z něhož bych si nakupovala oblečky podle svého. Takže výsledek byl ten, že jsem nosila to, co odpovídalo vkusu mé maminky, nikoli mému.
Uniformička pro námořníky
Výsledky byly občas tristní. S hrůzou a trpkým ponížením dodnes vzpomínám na námořnický obleček. Opravdu, tříčtvrteční bílé kalhoty dole s modrou paspulkou a k tomu tmavomodrou halenku s bílým bryndákem. Na levé straně hrudi doplněno vkusnou, modře vyšitou kotvou. Byla k tomu i bílá kapitánská čapka s kšiltem a zlatou šňůrečkou, ale tu se mi podařilo nevypratelně zaprasit. Matce matroska kdožvíproč přišla roztomilá, takže mě do toho občas v nedělním odpoledni našroubovala a pak mě za sebou tahala po kolonádě, aby si to užili i lázeňští hosté z jiných měst a zemí. Nesmáli se mi jen žbrunďoši z centrální Rusi; buď jsem v nich evokovala cosi od Čechova, nebo vyrůstali v dětských domovech, kde jsou podobné uniformičky běžné. Navíc proti jejich teplákům a károvaným sakům s mocnými klopami a rychlými límci jsem pořád byla prudce elegantní.
Jako Bobík ze Čtyřlístku nebo Jan Žižka
Dále si pamatuju na kompletek v barvě pokáleného zelí (hnědobéžovozelená) upletený ze zcuchaného a zpečeného chemlonu. Vršek byl se zvonovými rukávky a olivkou s poutkem u krku, kalhotky rovněž do zvonu, na lýtku zdobené vyšitým tulipánem. Taky jsem měla několikery kalhoty vzadu v pase na gumu, prý aby se mi netlačilo ve škole bříško, které mé zavalité postavičce dodávaly půvabu Bobíka ze Čtyřlístku.
Na moji tehdejší figuru by se hodil popis Jana Žižky, jak je uveden ve známém Jiráskově románu: malý, leč sporý. I já byla malá, leč sporá, navíc nepříliš obratná a celá poněkud kolohnátná, ovšem máti si vzala do hlavy, že je pro mě nejlepší, když budu vypadat jako mladá dáma, a kupovala mi zmenšeniny svých kostýmů, halenek, paletek a dalších módních kreací. Utéci ráno do školy, než mě stačí do něčeho takového nahastrošit, se pro mě stalo otázkou přežití.
Jak chci a peněženka dovolí
Jak šel čas a mně dozrávaly žlázy s vnitřní sekrecí, dokázala jsem se v otázce outfitu matce postavit a prosadila jsem si vlastní styl: džíny tak úzké, že mi při kleku, sedu nebo chůzi do schodů zaškrcovaly krevní oběh v dolních končetinách, tričko s pobuřujícím obrázkem, vytahaný zašmudlaný svetr pod zadek a džínovou bundičku do pasu. V zimě botasky, v létě kristusky. A pak jsem skutečně dospěla a chodím si, jak chci, jak se cítím dobře, jak mi peněženka dovolí a jak mám pocit, že mi to sluší. Dospěla jsem k tomu přes kousavý svetřík s jelenem a námořnický obleček, navzdory své matce.
K čemu ten mateřský teror je?
Dnes jsem já ta stará – nevědomá –, nemožná a moje dcery tlučou hlavou o skříň, do které jim cpu děsné hadry. Starší je metrosexuálka a cíleně se obléká jako malá dáma. Všechno, co jí koupím já, je zastaralé. Mladší chce chodit jako hastroš – mikinu s kapucí, volné kalhoty s velkými kapsami, ošmajdané boty. Všechno, co jí koupím já, je růžové a barbínovské. Když dvojhlasně kvílí, že budou ve společnosti díky zastaralému/přeslazenému exteriéru nemožné, lišácky jim vysvětlím, že jedině přes důsledný mateřský teror, jemuž budou ohnivě vzdorovat, si v oblékání vytvoří svůj vlastní osobitý styl. Drtíce v zubech nadávky, brousí svůj vkus a styl.
