Kdo v uplynulém roce nenazul běžecké boty, ten jakoby neexistoval! S obrovským nadšením jsme si pořizovali kvalitní bežeckou obuv, stahovali běžecké aplikace a připravovali hity prošpikovaný playlist, díky kterému bychom uběhli i půl maraton. Realita ale byla naprosto jiná. Namísto půl maratonu jsme neuběhli ani vysněných 5 km. Kde se stala chyba?
Přiznám se bez mučení. Když před koronou někdo řekl slovo běh, rázem jsem pocítila bolest na pravém boku, kovovou pachuť v ústech a dokonce i lehkou bolest lýtek. Zmiňované "symptomy" běhu mám v hlavě zakořeněné už od dob základní školy, kdy nás učitelka bez jakékoliv průpravy jednou za půl roku vyzvala ke sprintu, a následně k proklínané patnáctistovce. V obou případech jsem si vysloužila pětku do žákovské knížky, v obou případech jsem byla poslední ze všech cvičenek.
Situace se rapidně změnila až na gymplu. Teda, né, že by mé sportovní výkony šly nahoru. Ale alespoň už jsem si z pětek z těláku nedělala vrásky a rozhodně jsem nebyla vystavována posměchu spolužaček. Po maturitě přišla úleva - běh jsem mohla vytěsnit ze své hlavy a nadšené běžce ignorovat. A tak by tomu bylo i nadále, kdyby před rokem a půl nepřišla pandemie koronaviru.
Pamatuji si, jako by to bylo včera. Sedím u stolu a píšu jeden z dalších článků. Najednou mě ale popadla hrozná chuť se hýbat. Protáhnout tělo zkřivené od home officu, nadýchat se svěžího podzimního vánku a vyčistit si hlavu od písmenek. I když mi to není podobné, popadla jsem běžecké boty a vydala se vstříc pěti kilometrům.
Zhruba na konci naší ulice jsem nemohla popadnout dech, z běhu se stal poklus a z poklusu rychlá chůze. Bolely mě plíce, nohy, bok, a dokonce i psychika ve chvíli, kdy jsem zjistila, že za sebou mám necelý kilometr běho-kluso-chůze. Jak zbitý pes jsem odpajdala domů a myslela, že tohle je definitivní tečka za mou běžeckou kariérou, která netrvala ani patnáct minut. O to víc mě překvapilo, že následující den jsem chtěla opět vyběhnout. Překonat včerejšek a dokázat si, že doběhnu dál než ke šraňkám.
I když následující pokusy nebyly po výkonnostní stránce lepší, po fyzické stránce jsem se cítila mnohem lépe. Už mě nebolely nohy, lépe se mi dýchalo a dokonce už jsem zapomněla i na to, že mám plíce. Postupem času jsem se v běhu cítila komfortně a pevně věřila, že do léta pokořím svých prvních pět kilometrů. Nepodařilo se!
Teď už vím, že jsem zbytečně tlačila na kilometry, namísto toho, abych poslouchala tělo. Že jsem zbytečně přepalovala začátky a snažila se o extrémní tempo ve chvílích, kdy nebylo zapotřebí. Pro začínajícího běžce je totiž důležité, aby cesta k prvním pěti kilometrům byla pomalá, a především kvalitní.
A co jsem tedy udělala proto, abych prvních pět kilometrů doopravdy pokořila? Vytvořila si běžecký plán! I když slovo „plán“ může člověka vyděsit, v rámci běhu jde o opravdovou nutnost (alespoň případě, že jste začátečník jako já).
První týden jsem tedy zasvětila pouze rychlé chůzi, který trvala cca 30 minut. Druhý týden jsem aplikovala pravidlo, že devět minut rychle půjdu a minutu poběžím, tento cyklus jsem opakovala dvakrát. Třetí týden jsem rychlé chůzi věnovala pouze osm minut a dvě minuty jsem běžela. Opět jsem opakovala tak, abych venku strávila zhruba půl hodiny. Podobně jsem pokračovala do té doby, než jsem celých třicet minut naráz uběhla.
Pocit, který se následně dostavil, byl opojný a euforický. A věřím, že především byl zasloužený! Pokud také bojujete s během, a zároveň nevěříte, že byste někdy uběhli svých pět kilometrů, pak vám slibuji, že uběhnete! Pouze potřebujete dostatek času, přemíru trpělivosti, a především vlídnosti ke svému tělu. Poslouchejte ho, dopřávejte mu dostatek odpočinku a hlídejte si své tempo! Mně už se v hlavě rojí nápad na „mých prvních 10 km“.
