Manikúra, pedikúra, masáž nebo habaďúra?
Myslím, že všechny občas toužíme po chvilce jen pro sebe. Každá z nás si to však představuje jinak. Některá ráda vypne u knihy nebo telky, někdo u vaření (haha...), jiná zase relaxuje nakupováním a jsou ženy, které prostě chtějí jít do salonu krásy a nechat se opečovávat.
Samozřejmě patřím do poslední jmenované skupiny, i když mé zkušenosti
a zážitky se salony krásy jsou spíše nevylíčitelné, a hlavně ne úplně úspěšné. Když jsem se posledně po prodělaném hororu s kyselinou zkrášlovací přihlásila k nejbližší ‚stanici krásy‘, nijak výrazně jsem neomládla a ani si neodpočinula. Daly jsme se totiž s kosmetičkou do řeči a celou proceduru zábalů, masek a abrazí jsme prokecaly, takže jsem si to vlastně ani nestihla užít.
Do jiného salonu jsem zavítala po letní dovolené, kdy mi poprvé v životě po expozici na slunci na tváři naskákaly kakaové skvrny velikosti mexického dolaru. Moje dcera to pohotově pojala po svém: „Mami, ty vypadáš, jako by ti někdo po tváři rozlil kolu…“
Byla jsem nucena jít na celou sérii sedmi dermabrazí s tajemnými názvy jako korundová, diamantová, kavitační a jiné špeky. Je fakt, že rozlitá kola mi z obličeje po dvou měsících slezla, moje peněženka výrazně zhubla, ale o odpočinku a relaxaci nebylo řeči.
Zkoušela jsem to ještě u paní pedikérky (to je taková paní, která se strašně ráda hnípe zejména v nehtech vašich nohou, případně si libuje v celé plosce nohy). Její salon byl nádherně vybavený, voňavý a čistý, ale pracovala s takovou vervou, že se mi přes paty probrousila snad až k hlezenní kosti…
Ale já jsem prostě věčný optimista a věřila jsem, že přijde ten den, kdy najdu salon, který splní má očekávání. Že si ty vcelku jednoduché záležitosti opravdu užiju a odpočinu si. A bylo to jako s hledáním chlapa. Když ho chcete, jako by se po nich slehla zem, případně neustále narážíte na materiál druhé kategorie, ale jakmile to pustíte z hlavy, spadne vám přímo do klína sám! A tak jsem odjela relaxovat k mamince. Odevzdala jsem syna do jejích laskavých rukou a jela do města zařídit jakési neodkladné papírování, když tu mi na cestě před očima vyrostla Slunečnice – ne salon, ale celý DŮM krásy! Hned jsem si domluvila termíny pro různé úkony, které dámy vykonají na mých nejzanedbanějších a od narození syna péčí zcela opomenutých částech těla.
Toho dne se do mě pustila manikérka – krásná a veselá žena s rukama jemnýma jak hedvábí. Zaujala mě především tím, že se mi nesnažila vnutit nejdražší kúru, ale zajímalo ji, co opravdu chci a potřebuji, a to také udělala. K tomu jsme si prima poklábosily jako staré známé, a jak tak na mě mrkala svýma krásnýma očima pod lampou zářící na mé ruce, udělala nebývalou reklamu jiné znamenité ženě ze stejného salonu, paní kosmetičce. Když se pak na mě tato žena podívala svým profesionálním okem, byla jsem ztracena.
Obě o mě pečovaly natolik dobře, že jsem se rozhodla ještě pro masáž. A nebyla to ledajaká masáž, bylo to přímo lámání kolem! Ta milá dáma se mi nejdříve omluvila, že to nebude příjemné dnes, avšak úlevu pocítím až zítra. Obula se do mě s takovou vervou, že jsem chvíli viděla jen vlajku Evropské unie, ale po dvou hodinách mučení jsem se konečně po dlouhé době zase mohla hýbat v celém rozsahu. Že tato žena není jen mučicí nástroj, jsem se mohla přesvědčit už následující den, kdy mi zavolala, že jí vypadla klientka a můžu přijít na thajskou masáž hlavy. Odpočinula jsem si natolik, že mě nakonec museli budit! Tímto velice delikatesním kouskem coby optimistickým akcentem jsem svou návštěvu ‚domu krásy‘ ukončila a těším se na další návštěvu maminky, potažmo Slunečnice.
Teď už mi zbývá jediné – najít kouzelný salon, ve kterém bude někdo cvičit za mě, ale hubnout u toho budu já, nejlépe v tvrdém spánku!
