Listopadový úvodník Moniky Mudranincové: O zvířatech a lidech
V příštím životě chci být pes. Vůbec nechápu, proč rčení „psí život“ má evokovat něco špatného, vždyť je to přesně naopak.
Například u mé maminky se všechno točí jen kolem toho chlupatého uzurpátora, který si bere všechnu lásku a pozornost od své paničky s takovou samozřejmostí, že se nestačím divit. Kolikrát mě napadlo, jestli ona ho nemá radši než mě. Asi ano. Vždyť jak jinak si vysvětlit situaci, kdy k ní přijdu na návštěvu, sednu si na gauč a zezadu se ozve: „To je ale Tobíkovo místo.“ Ani to nemusí říkat, psisko na mě vyčítavě hledí a velmi výmluvně naznačuje, ať se koukám posunout. Dělám, že nerozumím, a sedím dál. Skočí mi na hrudník, dýchá mi do obličeje a hypnotizuje mě tak dlouho, až to vzdám a uvolním mu JEHO místo. A tak to je se vším. Tobík je prostě pán domácnosti a coby ex-útulkář hraje na city mojí matky tak bravurně, že je mu každá lumpárna předem odpuštěna. Já mu to ale přeju. Kdo ví, čím vším si prošel, když byl u svých původních majitelů, kteří ho týrali.
V naší rodině je to už třetí pes. První jezevčici Pepsinku jsem našim dala, aby jim nebylo smutno, když jsem šla na vysokou školu do Prahy. Byli zásadně proti. A co myslíte, že se stalo? Zamilovali se do ní tak, že když dostala cukrovku, obětavě jí píchali třikrát denně inzulin a ani na okamžik nepřipustili, že by ji nechali uspat. Když Pepsinka odešla do psího nebe, táta se zařekl, že už nikdy žádného psa nechce. Tak jsem jim přivezla Aidu. Tatínek ji měl rád snad ještě víc než Pepsinku. Nikomu ji nechtěl půjčovat, chodil s ní na procházky, ze kterých se vždy vracel podezřele rozveselený.
Když zemřel a maminka převzala venčicí štafetu, nestačila se divit, kolik dvounohých kamarádek Aida měla. Není divu, psi totiž mají úžasnou schopnost lidi sbližovat. I o tom píše ve svém fejetonu Psí etiketa Bára Šťastná na straně 30. Moje guilty pleasure je sledovat facebookový profil Bářina muže, jenž vtipně popisuje příhody, které s labradorkou Matyldou prožívají. Abych ale nediskriminovala ostatní domácí mazlíčky, musím říct, že i kočky jsou fantastické společnice. Vojta Dyk například říká, že s Táňou mají velice empatickou „psí“ kočku. Jak konkrétně se její empatie projevuje, se dočtete na str. 62.
Milé čtenářky, je úplně jedno, zda máte doma psy, kočky, králíky, křečky nebo rybičky, hlavní věc je, že jim dáváte lásku. A oni vám.
Přeji vám krásný listopad ve společnosti Marianne.
