V redakci se netajíme tím, že jsme knihomolové, a tak za rok stihneme přečíst pěknou řádku titulů. Toto jsou letos naše největší knižní srdcovky.
V letošním roce nasadila vysokou laťku hned první knížka, kterou jsem v lednu četla. Zuzanin dech od Jakuby Katalpy byl knižní majstrštyk, u kterého jsem brečela dojetím, a zároveň neměla rozervané srdce jako u jiných knížek z dob druhé světové války. Následně jsem pokračovala na vlně českých spisovatelek a zhltla Vrány, Věci, na které nastal čas, Listopád, Fragmenty, Němce nebo Šikmý kostel. Zavzpomínala jsem i na staré časy, kdy jsem četla výhradně thrillery a detektivky, a to prostřednictvím nové knížky od Shari Lapeny s názvem Její konec. Mimochodem, byla výborná! Čím dál víc mě baví také cestopisy, a tak jsem se díky Adamu Gebrianovi toulala v Barceloně nebo prošla Pacifickou hřebenovku s knížkou od Lucie Kutrové. Závěr letošního roku patří mé první absyntovce, konkrétně knížce Jeden z nás: Příběh o Norsku. Šest set stránková kniha věrně popisuje život Anderse Behring Breivika, který v roce 2011 zavraždil šedesát devět účastníků letního tábora. Klobouk dolů autorce, která dokázala tento příběh zasadit do širokého kontextu doby!
Knižní Ježíšku, čteš tyto řádky? Pokud ano, pak bys mi udělal velkou radost další absyntovkou, například A stromy ve vídeňském lese stále stojí nebo Nemesis. Potěšila by mě také nová knížka od Ladislava Zibury s názvem Prázdniny v Česku či Dva měsíce v Lisabonu od Adama Gebriana.
Já vášnivě ráda čtu. Miluju okamžiky, kdy se zavřu s knížkou a ocitnu se v jiném světě. Nesnesu u čtení ani hudbu, prostě chci být jen já se svými emocemi. V roce 2021 jsem přečetla mnoho knih, ale jen k několika z nich se určitě ještě vrátím, protože ve mně vzbudily radost, smutek, bolest, ale i údiv.
Kdo o tom ví, Lesley Kara
Tahle kniha je prvotina spisovatelky, kterou budete znát spíš jako autorku slavnější Fámy. Pro mě je ale „Kdo o tom ví“ ještě mnohem lepší. Pojednává o tajemství a závislosti – v případě hlavní hrdinky na alkoholu. Ale dosaďte si klidně jakoukoli závislost: na cigaretách, drogách, alkoholu, úklidu nebo na lásce... Silný příběh který vás chytne a už nepustí.
Cirkadiánní kód, Satchin Panda
Moje bible. Návod na život. Must have na mém nočním stolku. Nebudu se o téhle knize dlouze rozepisovat, prostě si ji kupte.
Jak přežít svého muže, Jana Bernášková
Když jsem četla tuhle knihu, na mnoha místech jsem si říkala, jak je to možné, že máme s Janou totožné zkušenosti? Vlezla mi snad do hlavy? Prvotina oblíbené herečky mě zaujala svou upřímností, vypravěčskou dovedností a autentickým syrovým jazykem. Proto jsem si s chutí přečetla i volné pokračování, knihu s názvem Coura. Jsem moc zvědavá, s čím přijde Jana v roce 2022.
Démon ze sídliště, Iva Hadj Moussa
Je to sice příběh o dospívajícím klukovi, takže by se dalo říct, že je úplně mimo mou cílovku. Ale Iva má tuzvláštní schopnost, že cokoli napíše, tak mě to neskutečně baví. Ať to byla například „Šalina do stanice touha“ nebo „Hlavně na to nemysli“. Iva je krutopřísně vtipná a říká věci, na které se bojíte byť jen pomyslet s takovou lehkostí a grácií, že vás ohromí tak, až zůstanete s pusou dokořán.
Téměř dokonalá láska, Andrea Sedláčková
Tohle knihu momentálně dočítám. Je v ní vykreslen pár, který se miluje i nenávidí. Klasika: láska, zrada, žárlivost... Ohňostroj emocí, které zná každá z nás. Ale pozor, žádná červená knihovna, ale pěkně natvrdo popsaná nesentimentální současná realita. Bavila mě i druhá dějová linka o Milanu Kunderovi, díky níž jsem se dozvěděla spoustu nových informací o tomto českém spisovateli žijícím ve Francii.
Andrea Sedláčková: Téměř nesmrtelná láska. Užijí si zejména milovníci a milovnice Milana Kundery a znalkyně a znalci pražského kulturního prostředí, do nějž oba protagonisté, jen mírně kamuflovaní změněnými jmény, patří.
Tereza Kopecká, Tomáš Kopecký: Naprostá šílenost. Mám slabost pro dobré komiksy a pro témata související s autismem, proto pro mě byla tahle knížka jasnou volbou. Skvělá četba pro všechny mladé (i starší) lidi, kteří si vyčítají, že se jim nechce vycházet z pokoje.
Merlin Sheldrake: Propletený život. Fascinující výprava do světa hub, které už nikdy nebudete vidět jen jako ingredienci do omáčky. Vlastně se budete trochu bát do nich říznout, protože například takové hlenky, což jsou organismy, které v sobě spojují vlastnosti buněk hub i živočichů, dokážou něco, v čem já vždycky selhávám: najít nejkratší cestu z obchodního domu IKEA.
Nina Špitálníková: Svědectví o životě v KLDR. Rozhovory s uprchlíky ze Severní Koreje vás přesvědčí o tom, že schopnost lidského mozku nechat se vymývat je téměř nekonečná a že vláda strachu je bohužel velmi efektivní.
Justina a Petr Danišovi: Svobodná hra. Více než 500 tipů na svobodné hraní s dětmi od autorů webu ucimesevenku.cz. Co je svobodné hraní? Takové, k němuž děti nepotřebují nic víc než to, co kolem sebe už mají, a vaši jemnou asistenci. Nikdo tu po vás nebude chtít, abyste se dětem věnovali celé hodiny. Tahle kniha vám ukáže, jak děti naučit hrát si samy.
A co si přeju k Vánocům? Jednoznačně nejnovější díl Velkých dějin zemí Koruny české: Dětství od Mileny Lenderové a kol. Porozumět jakémukoli úseku dějin bez toho, abychom věděli, jak se v něm dařilo dětem (a ženám, ale o tom už Milena Lenderová psala) nelze. A taky Srdce Evropy od Pavly Horákové.
Sice to bylo už letos v srpnu a ne na podzim, jak by tomu titulu víc slušelo, ale Listopád od Aleny Mornštajnové jsem přečetla jedním dechem! Knížku jsem zhtla přesně za dva večery, nešla totiž odložit. I když je to fikce, tenhle děsivý román bych zadala jako povinnou četbu všem mileniálům a generaci Z, kteří o hrůzách komunismu slyšeli už jen z vyprávění. Po jeho přečtení jsem měla obrovský pocit vděčnosti za to, jaké možnosti dnes máme.
Letos jsem konečně objevila knihy Aleny Mornštajnové. Její styl psaní, vyprávění, stavby příběhu mě dostal natolik, že jsem po přečtení Hotýlku běžela do knihy vykoupit všechny ostatní. I když vůbec nejsou veselé, je v nich určitá lehkost, která člověka nutí přečíst je na jeden zátah. Od Ježíška si přeji knihu o Haně Hegerové Carmen od Tomáše Padvěda. Její šansony jsou prostě nejvíc.
Když pomyslím na všechny knihy, které jsem letos četla, jako první mě napadají Zuzanin Dech a Němci od Jakuby Katalpy. Ty rozhodně patří mězi mé nejoblíbenější. Taky jsem trochu zavzpomínala na školní léta a seznam povinné četby, protože jsem si poprvé v životě (paní učitelka českého jazyka jistě promine) přečetla Janu Eyrovou od Charlotte Brontë. A měla jsem to udělat mnohem dřív, protože tahle klasika mě opravdu vzala za srdce. Taky jsem letos objevila kouzlo audioknih a poslouchala např. Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize nebo Umění být zdráv od Jana Vojáčka. Toto jsou mimochodem dvě knihy, které by si měl přečíst úplně každý. A abych nezapomněla, moc se mi líbil i Deník jóga matky od Šárky Vojáčkové nebo Deník Farářky od Martiny Viktorie Kopecké.
