Klára Mandausová na cestě: O obyčejných dárcích

Jedu na hory a prší. V poslední době se mi stává, že jsou věci jinak, občas i úplně obráceně, než bych čekala. A taky že jo, najednou zničehonic neprší, ale sněží. Mám radost. Nelogickou, protože co je lepší, namrzající déšť nebo klouzací sníh.

Jsme za rakouským Loferem. Třicet kilometrů od Leogangu, kam míříme. Už jsem tu byla a slíbila si, že se vrátím. Místo vypadá pohádkově. Tehdy bylo zelené a barevné od kytek jako vodníkův mundúr, teď je zasněžené. Stromy, domy, všechno. 

Zkoušíme vyjet do kopce po silnici, která je taky úplně bílá. Hotel Puradies, kde budeme bydlet, je na samotě mezi loukami. Podle toho, jak se nějaký chodec, kterého míjíme, smeká, hádám, že pod sněhem bude led. „Hlavně nezastavovat,“ konstatuje můj muž a jede rallye vzhůru k hotelu. 

Na recepci nám dají karty od pokoje a slečna v dirndlu se zeptá, jestli má jít s námi a zda chceme pomoct s taškami. Usměju se trochu přezíravě. Už několik desítek let mě nikdo nikam nevodí. A svoje věci si nosím zásadně sama. Haha, o deset minut se zpocení a uvláčení vracíme i se zavazadly zpátky. Připomínáme turistickou výpravu na Mount Everest, které ujel autobus. Nenašli jsme to, přezíravost vystřídala pokora.

Konečně v pokoji. Je takový, jaký jsem ho vždycky chtěla mít. Čisté tvary, dřevo a obrovský vyřezávaný balkón s výhledem do ráje. Sedím na měkkém gauči s rukama svěšenýma mezi koleny a v očích mám slzy. „Co blbneš,“ kouká nechápavě můj muž. „Nepůjdem na skleničku?“ zvedne mi bradu, aby mi viděl do tváře. Popotáhnu a utřu mokro na tvářích. „Dej mi minutu.“

Můj život byl v poslední době komplikovaný. Kolikrát jsem řekla, že už nemůžu dál a přitom věděla, že jo, že to ještě půjde. Protože prostě musí jít. Když civím ven a všude kolem ta sněžná krása, napadne mě, že dostávám celý život dárky. Kromě těch narozeninových a vánočních i ty, které přicházejí v době, kdy je prostě potřebuju.

Cestou do baru se hodně dívám kolem. Všude luxus. Jenže v jiném smyslu slova. Na minimalistické chodbě stojí dva ještě minimalističtější vánoční stromky, tedy jejich napodobeniny poskládané ze suchých větviček. Žádné blýskavé koule, blikající sobi, řetězy až oči přecházejí, kdepak, jen větvičky. Další dárek.

Večer sněží. Spěchám do bíle povlečené postele. Spí se mi jako o letním poledni v lesní trávě. Všude to voní dřevem.

Ráno pořád sněží a mě čekají lyže. Miluju je. Loni jsem vynechala, jak jsem nevěděla kudy kam... Nevím pořád, ale moc se těším. Budu to ještě umět? Lyžování se nezapomíná, stejně jako milování. Baví mě, jak zacvaknou lyžáky do vázání. Jak lyže kloužou tam, kam chci.

K lanovce vedou jezdící schody. Jako v nákupním centru. Směju se, líná nejsem, ale tohle fakt zkusím. V kabině je ticho, jen občas to zadrncá, když přejedeme sloup. Nahoře jsou dramatické mraky, takové maloval Kosárek. Prašan křupe, tenhle zvuk uklidňuje. Odrazím se a jedu. Nohy poslouchají, i když za chvíli bolí. Sníh letí od lyží, vjedu do boule a ta se rozprskne, jako by byla z polystyrenu. Štěstí je prý jen okamžik. Kdyby trvalo pořád, zabilo by nás. Tak silná je to emoce. Tam mezi muldami, nad mraky, které se stěhují do údolí, si na něj sáhnu.

U kulatého baru si dávám nealkoholické pivo, zrovna hřeje sluníčko, takže nemusím lokat čaj. Štěstí se uchlácholilo do spokojenosti. Když sjíždím poslední kopec, pálí mě stehna. Ať. Daň za nádheru.

Ležím v sauně a dívám se přes skleněnou stěnu ven. Vybrala jsem si tu, co voní po borovici. Je tu jen šedesát stupňů a nikde nikdo. Už je skoro tma, ve sněhu svítí zachumelené lampy. Na nic nemyslím, jen pozoruju vločky. Už zase padají. Stěhuju se do odpočívárny v dřevěném podkroví. Cestou si naleju bylinkový čaj a postavím si ho vedle lehátka na vyhlazený kmen stromu. Zavřu oči, z hory, na kterou jsem ještě před chvílí viděla, zbývají jen obrysy. Položím si ruku na břicho a dýchám. Pořád přesně nevím, kudy kam, jen začínám tušit, že cesty existují. Někdy si nemůžeme vybrat. Anebo se nám zdá, že to nejde. Někdy potřebujeme udělat krok stranou, podívat se odjinud. Vyjet na kopec, sjet dolů, projít zimou a horkem, cítit bylinky, jehličí, utřít si slzy, udělat vlastní stromek z větví. Vidět, že to všechno jde. Vlastnoručně. A že je to třeba jednodušší, než se zdá. Z prazákladních věcí se skládá řešení. Největší dárek.