Jedno dítě, žádné dítě?
Jedno mé dítě pohltil předškolní vzdělávací ústav, já překonala prvotní stres (svůj i dceřin) a očekávala jsem zasloužené uvolnění a závan velké svobody. Prd.
Do té chvíle téměř samostatný syn vyčul svou jedinečnou šanci, chytil se jí a nepustil. Vrátil mě tak elegantně do období před druhým porodem, o kterém jsem si ve svém, mateřstvím oblblém mozku vytvořila iluzi, že bylo báječné.
Chytí a nepustí
Nebylo. Dokud byly děti doma obě, občas se daly nahnat do pokoje ke kostkám, případně do obýváku k malování a já si mohla alespoň uvařit kávu. Ale teď? Špunt se ode mě nehne ani na půl kroku, a když už má pocit, že mu neodvratně uteču (na záchod, do koupelny…), chytí mě pro sichr rovnou za nohu a nejde sklepnout. Takže to idylické období ‚jednoho dítěte‘ zas až tak moc báječné není.
Škola jako VIP klub
A to jsem ještě, blbec, úplně zanedbala prevenci! Dceři jsem o školce vyprávěla, na vstup do samostatnosti jsem ji usilovně připravovala, ale na syna jsem při této své osvětové činnosti nějak pozapomněla.
Takže nastala naprosto absurdní situace – dcerka se do školky těší a syn řve, jako když ho na nože berou. A domáhá se cesty tamtéž. Utěšuje ho sestra, táta i já. Nepomáhá nic. Ještě v polovině ulice každé ráno slýchám vyčítavý pláč svého dvouletého syna, který nechápe tu nespravedlnost osudu, že sestra může do jakéhosi VIP klubu pro velké děti a on, chudák mimino, musí zůstávat doma. Děs.
Tak nevím…
Nezatemnily mi ty idylické představy trochu mozek? Musím se smát, když si vzpomenu, jak jsem se k prvnímu školkovému dni upínala jako ke smilování a kochala se barevnými představami o tom, jak budu mít doma uklizeno, kolik toho stihnu a, hle ta naivita, půjdu i do práce!
Tak uvidíme za rok…
